U nás v Opidu zakouším pocity, které si z let městských vybavuji jen stěží. Pocity, které bych přála každému. Pocit klidu, absence tlaku a termínů, pocit zostřených smyslů a veliké radosti z práce.

I když nás zima letos prověřuje neustálými přívaly sněhu a k běžné péči o zvířata přibyl tanec s hrablem na sníh, je v tom něco zvláštně uspokojivého – vyjít ven, někdy ještě nebo už za tmy a začít pečovat o naše malé hospodářství. Vdechuji mrazivý vzduch v němž je zvláštní čistota a průzračnost a stabilním tempem se přesouvám od jednoho výběhu  druhému, dělám jeden úkol za druhým a kudy projdu, tam zůstávají sytá a napojená zvířátka, čisté prostředí, sníh shrabaný na úhledné kopy podél cesty vyhrabané dostatečně do  široka na Toyotu Land Cruiser i s vozíkem.

V tom tanci s kýbli, lopatou, konvemi a vidlemi je něco uklidňujícího a uspokojivého. Připadám si jak čarodějka, která čeho se dotkne, to rozkvete a dobře se tomu daří. Při tom všem je čas i pokochat se rampouchy na okrajích střechy chlívku, přejet pohledem elegantní siluety sněhem pocukrovaných hřbetů koní, zabořit nos do srsti na jejich krku a zhluboka vdechovat jejich vůni.

Když tlačím kolečko od hnojiště do stáje na kopci, cítím, jak mi zabírají všechny svaly, jak se nezadýchávám, jak mi pohyb dělá dobře. A mám radost, že mám silné pružné tělo, které se za dobu našeho farmaření otužilo a úspěšně odolává bacilům.

Jsem vděčná za to, že náš den neřídí tolik hodiny, jako vlastní biorytmus a potřeby našich zvířat. Můžeme si dopřát i odpolední odpočinek bez výčitek svědomí.

Ne že by nás stále ještě neprovázela nutnost hlídat si termíny plateb, počítat, za co se koupí seno a být včas ve školní družině, kde čeká naše droboť. Ale ve zbývajícím čase je hodně svobody a prvotřídní dřiny s okamžitými plody.

A proč to všechno píšu? Protože si někdy matně uvědomím, že tyhle vteřiny, kdy jsem ponořená do stoprocentně smysluplné a uspokojující činnosti, nejsou samozřejmost, ale velký dar.