Včera nás navštívila naše skvělá veterinářka Věrka Vlachová a rovnala Surince záda. Při té příležitosti jsem si opět připomněla, čím vším ta kobylka prošla (týrání, podvýživa) a poslouchala jsem Věrku, jak vypočítává, co všechno má Suri ztuhlé, které obratle jsou posunuté a co všechno jí bolí. Uvědomila jsem si, že by stálo za to připomenout, jak neskutečně tvrdí koně dokáží být a jak potichu dovedou trpět. Ani lidé, kteří se kolem koní pohybují denně, si velmi často nevšimnou nepravidelností v jejich pohybu nebo neochotě k určitým cviků, ohnutím apod. Za tím vším je vždycky bolest. A vzpomeňte si sami na sebe, jak se svět scvrkne na jeden jediný problém, když vás něco bolí. Suri jsem do teď nijak nezatěžovala, protože podle pohybu zadních nohou jsem viděla, že vše není jak má být. Stádo Suri nutí k neustálému pohybu (což je dobře), ale je těžké si představit, že to zvíře už za poslední roky přijalo bolest jako nedílnou součást všech svých dní. Kromě ztuhlých svalů jsme našly tři posunuté obratle a posunuté křížokyčelní spojení (ten „hrbolek na zadku“).

Ne všechno šlo srovnat na první sezení s Dornovou metodou. Podařilo se vrátit dva obratle na místo, uvolnit většinu zatuhlin. Suri spolupracovala nádherně. Přesně vnímala, co se s ní děje a aktivně pomáhala. Za čtrnáct dní ji čeká další terapie a snad se podaří dorovnat i to, co se včera vzpíralo. Při masáži Věrka zkonstatovala, že Suri má záda typická pro koně, kteří byli obsedáni příliš brzy a i když jejich tělo ještě nebylo dostatečně vyvinuté, chtělo se toho po ní přiliš mnoho.

U koní se vůbec hodně věcí dělá buď proto, „že se to tak přeci vždycky dělalo“ a nebo proto, že je to finančně výhodné – např. koně urychlit, naučit ho příliš brzy příliš mnoho, přetížit ho, ale prodat ho nějakému ježdění chtivému člověku za hodně peněz, protože má sportovní výkonnost. To, že Suri  má v deseti letech kondici jak koňská důchodkyně, už se neřeší. Prostě zničený, opotřebovaný kůň, který si některé následky ponese až do smrti, i přes sebelepší péči u nás.

Je potřeba si uvědomit, že koňská záda nejsou od přírody určena k tomu, aby nesla jezdce. Je potřeba ho k tomu pečlivě  a promyšleně připravit vhodnou gymnastikou a posilováním a také počkat, až se kostra a svalstvo dostatečně vyvine.

Další veledůležitá věc je padnoucí kvalitní sedlo a citlivá práce s ohlávkou nebo s uzdečkou (s tím, co má kůň na hlavě během ježdění).

Mnozí naši návštěvníci jsou překvapeni naším jemným a citlivým přístupem ke koním. Něco třeba už okoukali v jezdeckých klubech a vzali to jako normu. A u nás najednou vidí ohleduplnost, úctu ke koni, neustálou starost o to, zda není koni způsobeno zybtečné nepohodlí nebo bolest. Spoustu věcí si děláme „po svém“ – např. pokud možno nenasedáme na koně ze země, ale ze stoličky – šetříme mu záda a neničíme sedla. Pokud jako pokyn stačí nepatrné gesto, vystačíme si s ním – není třeba koně plácat, švihat nebo stresovat. Kde je potřeba pochvala, nešetříme s ní. Okamžitě dáváme koni najevo, jakou máme radost ze spolupráce a jak mu to hezky jde. On z našeho hlasu pozná, že se společná práce daří. Pohladíme místo divokého plácání po krku. Přistupujeme k nim s pokorou a s vděkem, že nám věnují svou sílu. Našim koním se kopyta upravují každé čtyři týdny a minimálně jednou ročně nás navštíví koňský zubař pan Plch, který to s koňmi náramně umí.

Mít koně je velký závazek a náročné poslání. Koně dokáží člověku věrně sloužit i přes vytrvalou a silnou bolest. Ale vzali byste si něco takového na svědomí? A přitom stačí ho jen opravdu soustředěně vnímat a vaše vlastní intuice vám řekne, zda se jedná o spokojené zvíře nebo koně s obrovským trápením. A mnoho lidí od koní se raději ani soustředěně podívat nechce…

Řekla jsem si, že musím vytvořit jakýsi manuál pro návštěvy v Opidu. Manuál objasňující návyky, které si člověk musí bleskurychle osvojit, když se pohybuje po Opidu.

Nejdříve ale úvod a základní otázka. Proč vlastně máme na dvoře tolik zvířat? Proč si komplikujeme život mimo jiné pěti psy a třemi kočkami? (Nepočítám drůbež, se kterou je soužití vcelku jednoduché a ovečky, na které se vztahuje jen jedno důležité pravidlo. O něm později.)  Protože je tolik zvířat, která kvůli lidské hlouposti a krutosti žijí mizerný život a my máme prostor i možnost jim péči poskytnout. I když zvádnout smečku vyžaduje pozornost a předvídavost, neměnili bychom už. Jen nás mrzí, že i s naším snažením stále mnoho psů žije neplnohodnotný život v kotcích útulků nebo v rukou tyranů.

Koho tedy potkáte na dvoře, ve stodole, na pastvině a  případně v našem domě?

Baset Eda – přezdívaný Vévoda z Opida

Eda je miláček a favorit paní domu a vlastně všech návštěvníků. Dostal se k nám z Dejte nám šanci o.s. Eda miluje mazlení a pokud má na dosah prázdný lidský klín, uvelebí se na něm během zlomku vteřiny. Eda si prožil těžké období, kdy mu umřela panička a páníček alkoholik ho všemožně týral. Zavíral ho do sklepa a Edovo jediné štěstí bylo, že se pán propil až do léčebny a sousedé upozornili na uplakaného psa ve sklepě. Eda tedy ze začátku nesnášel samotu a zavřené dveře. Nyní je to sebevědomý a šťastný pes, nabral svaly, shodil špíčky a běhá po Opidu se záměrem najít umazleného člověka nebo nehlídanou svačinu. Eda, pokud zůstane nehlídán, se rád přes pastvinu vydává směr vesnice a dál. Také, pokud dostane šanci, jde zkontrolovat, zda není otevřená jurta a zda tam nění něco zajímavého k snědku nebo aspoň spacák, do kterého se lze zavrtat a sladce usnout. Z toho vyplývá jedno důležité pravidlo. Při pohybu po Opidu, vždy dbejte na to, aby psi, kteří jsou na jedné straně branky, na této straně branky i zůstali, když jí procházíte! Je to pro nás klíčové, aby naše zvířata zůstala v bezpečí. Nenechávejte jakékoliv jídlo bez dozoru!  Naši psi nejsou špičkově vycvičení služební psi, kteří se vydrží dívat na špekáček, dokud pán nedá povel (a to, i když pán není v dohledu). Všichni naši psi jsou adoptovaní, každý má jinou historii a při běžném provozu Opida není možné každému z nich věnovat pečlivý výcvik. Naši psi jsou součást týmu a chovají se prostě jako psi. Při vší úctě k našim hostům – kdo bude našim psům sprostě nadávat za to, že mu snědli opečený špekáček odložený v trávě, upadne v nemilost a bude vykázán zpět do civilizace.

Dolores

Dorinku jsme adoptovali přes organizaci Home4Pets a její báječné dočaskáře Lenku a Honzu Prudíkovy. Dorka si prožila nepěkný rok či dva v romské osadě na Slovensku. Nyní je z ní mazlivá, distinguovaná lady, která hlídá dvůr před škodnou a ráda si poběhá s ostatními psy. Když se dělá táborák, nesmí chybět.

Nick

Nick je naprosto nekonfliktní, hravý, věčně dobře naladěný. Žádný jiný pes se neumí k paničce tak krásně v posteli přitulit – je jediný privilegovaný mazlík ložnicový. Je rychlý a okamžitě najde díru v plotě, kudy se dá utéct. U Nicka je obzvláště potřeba hlídat, kde se zrovna nachází. Nick pochází se Sokolovského útulku pro psy Vránov – nelepšího útulku,  jaký sem kdy navštívila.

Sára

Sárinku nám doporučila skvělá Eliška z Dejte nám šanci o.s. ve chvíli, kdy jsme truchlili pro fenečku Miu, kterou kvůli naší chovatelské liknavosti srazilo auto (a bude nás to mrzet napořád…). Najednou ve smečce prostě chyběla černá fenka – šídlo a chrtík. Sára u nás prošla velkou metamorfózou. Má silnou alergii na mléko, lepek a většinu masa. V dlouhodobě oslabeném těle se rozjela chronická kvasinková infekce – Sára skoro kompletně olysala, kůže šupinatěla, zapáchala. Neměla žádnou radost ze života a byla hubená. Když jsme konečně našli odpovídající dietu  a účinnou kosmetiku, ze Sáry se stala krasavice s obrovsou chutí si hrát, mazlit se a honit balón po dvoře. U Sáry je naprosto klíčové nekrmit ji a nenechávat ji bez dozoru s jídlem a to odloženým až do výše 150 cm. Jak se říká – zakázané ovoce nejlépe chutná a Sára se snaží dosáhnout toho, aby ochutnala něco i mimo svou přísnou dietu. Stačí ale kousek rohlíku a kůže jí začne krvácet a chlupy opadávat.

Barunka

Aniž bychom dalšího psa plánovali, zůstala u nás Barunka. Bára patřila našemu skvělému sousedovi, panu Farovi, který bohužel opustil tento svět. Moc nám pomohl a s láskou na něj vzpomínáme. Barunka se kolem našeho dvora chodila venčit, vítala se s našimi psy a tak nějak logicky vyplynulo ze situace, že jí u nás bude dobře. Připomíná nám svého páníčka a svou empatií a nekonfliktní povahou dělá jen radost.

Chantal, Geena a Maya

Naše myšilovky a mazlivky. Každá má jinou povahu a všechny jsou skvělé. Chrání naše pytle s krmením před škůdci a krásně předou na klíně, když odpočíváme v pergole. Tyto kočky jsou u nás doma a pokud si necháte odloženou svačinku, počítejte s tím, že si na ní pochutnají! Naše kočky jsou kastrované a očkované. Nesouhlasíme s vesnickými zvyky volného množení koček, topení koťat apod.

Ovečky

Ve výběhu našich ovcí, u rybníčku, je ohniště. Kdykoliv tedy děláme oheň, jsme u oveček na návštěvě a máme zodpovědnost za to, že nenecháme bez dozoru měkké pečivo apod. Pokud nechcete naše ovce zabít, nenechávejte žádne jídlo na stole u ohně opuštěné.

Soužití s četnými zvířaty k Opidu patří. Milujeme náš život se vším všudy. Za naše zvířata cítíme zodpovědnost a jejich zdraví a kvalita života jsou pro nás klíčové. Proto pokud vám zvířata lezou na nervy, nesnášíte chlupy, bobky, zvířecí zvuky a neunesete, že musíte předvídat a s jejich přítomností počítat, nejezděte k nám. Zaplaťte si kurz v salonku nějakého hotelu. Pokud ale tu trošku nepohodlí zvládnete, dostanete odměnou nádherné, klidné prostředí a krajinu měnící během dne i roku podobu snad tisíckrát a pořád překrásnou. S lidmi, kteří přijdou s pokorou a otevřenou myslí, rádi strávíme dny v poklidném tempu přírody, bez hodinek, termínů a stresu.

Několik měsíců jsme čekali, až na nás dojde řada a profi tým z Jurta Plzeň nám přijede postavit vysněnou 6m širokou jurtu. A dočkali jsme se ! První dva dny tesaři chystali podlahu a terásku. Vydatně jim pomáhal baset Eda, který v nestřežený okamžik vytáhl z dodávky kyblík s vánočním cukrovím, posvačil a šel se uvelebit pánům tesařům do stanu do spacáku. Všechny návštěvy varuji, ale on si je tím basetím pohledem omotá kolem tlapky a už je má. A taky jejich buřty, svačiny, odpadky a spacáky.

Jeden den stačil Davidovi a jeho rodině, aby vztyčili nádhernou jurtu zateplenou speciálně upraveným ovčím rounem, s kamínky na dřevo, prosklenými dveřmi a kulatým střešním oknem. Jakmile nám jurtu dnes ráno slavnostně předali, přesunula jsem se tam i s dětmi a rázem jsme s ní splynuli a vytvořili si tam nádherné útočiště na čtení, háčkování, poslouchání audioknih a kochání se pastvinou s koníky.

 

Jurta je zevnitř překvapivě prostorná (přeci jen má skoro 30 m2), vzdušná a voní dřevem a speciálním olejem, jímž je napuštěna podlaha. Lehnete-li si na záda, kocháte se velkým střešním oknem oblohou nebo pozorujete stínohru listů ořešáku na nepromokavé plachtě střěchy jurty.

Dnes se v jurtě vyspí naše rodina a prozkoumáme, jak z ní vypadají hvězdy a jak zní noční pofrkávání a podupávání koní na vedlejší pastvině. Je vidět, že 8 lidí se v ní vyspí pohodlně a skromnějších hostů i dvanáct :). Na semináře nabízí krásné a prostorné místo.

Rouno, coby izolace, drží příjemné klima v zimě i v létě.

V následujících dnech ještě dorazí sklo pod kamínka a efekt bude dokonalý. Nyní ještě naší jurtě vymyslíme jméno. Cítíme, že má duši a že si ho zaslouží.

Krátce po dešti, kdy se naše koňské dámy vyválely v čerstvém blátíčku a vypadaly jak polomáčené sušenky, jsme vyrazily na houby. Už během předchozí zmáčené vyjížďky jsme si nějaké vyhlédly a nyní jsme šly na jisto. Pravda konečné skóre tři houby na 6 km pěší chůze není oslnivé, ale v lese bylo krásně. Chůze s koněm na vodítku má zvláštní kouzlo. Majestátní souputník s vámi překonává všechny nástrahy terénu. Když už nebylo moc hub, alespoň jsme budovaly kondičku – slalomek mezi stromy, kopečky nahoru a dolu apod.

 

Při stěhování na venkov jsme se nejvíce těšili na to, jak uvidíme naše děti prožívat normální dětství – takové to prázdninové svobodné hraní na čerstvém vzduchu a prožívání dobrodružství v lese – ale celoročně.

A teď denně sledujeme, jak se to plní. Naši malí nekonformní pohané pobíhají venku bosi, mazlí se s veškěrým zvířectvem, které cestou potkají, šermují, lezou na balíky sena a v lese „u oveček“ prožívají nekonečná dobrodružství. Do školy jezdí teréňákem a před nedělním obědem děkují kohoutkovi, že nám dal svou sílu.

V dílně tajně něco řežou a brousí a učí se, že je denně třeba udělat i spoustu práce, aby se hospodářství udrželo v chodu a že musí přispět svými silami a schopnostmi.

Občas vyčerpaně usnou umounění a se psem v objetí. Je na nich vidět, že stejně jako my, by už neměnili…

Tuto sezónu se nám již potřetí úspěšně vyklubalo hejno krásných kuřátek. Druhým rokem používáme jednoduchou a levnou líheň Cleo 5T a zatím byla úspěšnost velice vysoká – vždy se vylíhnou všechna nebo téměř všechna oplodněná vajíčka. Líhli jsme křížence kohouta plemene vlaška a nosných hybridních slepiček. Také nám po dvoře běhají vlastní odchovy krásných slepic – brahmánek – modrých a černých. Líhnutí přiblížilo dětem zázrak zrození kuřátek a sledovali jsme jejich boj s tvrdou skořápkou.

Kuřátka u nás vyrůstají ve velkých výbězích – jakmile dorostou tak, aby se mohla vypustit ven. Vlašky jsou velice létavé plemeno, a tak ty naše ignorují ploty a rády se procházejí mezi koňmi, ovečkami, po dvoře… Ony neustále vymýšlejí, kam by snesly vejce tak, abychom je nenašli. A my jsme jim v patách a hledáme jejich skrýše. Taková nekonečná velikonoční hra. Kohoutky cca v 5-ti měsících porazíme a uložíme k pozdější konzumaci, slepičky necháváme coby nosnice. Za rok v Opidu se toto maso stalo v podstatě jediným masem, které konzumujme. Necháváme si je na slavnostní příležitost a přestali jsme nákupy podporovat velkochovy, s jejichž způsobem nakládání se zvířaty nesouhlasíme.