Malí pracanti – kéž jim to vydrží do puberty

Když se tak kolem sebe rozhlížím po Opidu, vidím už upravené hezké prostředí a systém, který funguje ( i když pořád je co vylepšovat). Mám z toho velikou radost. Žijeme zde 16 měsíců a na začátku naší venkovské etapy jsme prožívali i vtipné momenty vycházející z toho, že jsme stěhovali do hospodářství s minimem předchozích zkušeností.

Já i manžel jsme bytové děti a jediné zkušenosti s farmařením jsme vypozorovali na farmě Kozodoj v Karlových Varech, našem milovaném místě s milovanými lidmi. Nastěhovali jsme se v půli března na vesnici, kde je 8 trvale obydlených domů a dalších deset víkendových chat. Jinak nic. Jen klid a krásný výhled na zalesněné kopce. Od začátku jsem se toho nemohla nabažit a moje okouzlení trvá do teď.

První půl rok byl ve znamení vyvážení nekonečných hromad nepořádku a nepotřebných věcí. Třídění, nakládání, vyvážení, pálení… Zároveň budování zázemí pro koně. Hned v prvních týdnech nás potrápily nepěkné sněhové bouřky, kroupy a vítr, který odnesl část střechy. Na půdě bylo dalších 8 měsíců spousta hrnců a staré necky, abychom chytali dešťovou vodu.

Živě si vybavuji, jak jsem ve tři ráno zírala z okna na stromy ohýbající se pod vichřicí a myslela jsem na Dártíka s Eshly, jak to tam ve svém novém výběhu s pláštěnkami zvládají. Přístřešek se teprve budoval a hned takové počasí. Počítala jsem minuty do rozbřesku, aby mělo smysl utíkat koníky zkontrolovat. Jakmile bylo trochu vidět, běžela jsem za nimi a našla jsem jen dva koně spokojeně baštící seno a překvapené, co dělám v jejich výběhu v tak brzkou hodinu. Já nevyspalá, oni spokojení.

Učili jsme se topit v kamnech. Prvních několik týdnů jsme topili v kamnech napůl zanesených popelem, protože jsme nevěděli, jak mají kamna vlastně zevnitř vypadat. Polínka jsme si řezali ve stodole ruční pilou a bylo to nesmírně romantické. Když mě pak napadlo kamna vyčistit, volala jsem rozjařeně choti, že v kamnech je dalších 40 cm místa a dokonce rošt! Vůbec jsem ho tam nečekala. Při jednom vehementním přikládání do zenesených kamen můj choť nadzvedl plát a rázem byla dýmu plná celá chalupa. Plát si nechtěl sednout na své místo, tak venku potmě a poslepu našmátral balvan zvící koňské hlavy a plát jím zatížil. Ten balvan nám na kamnech seděl ještě několik týdnů, dokud se někteří hosté nezačali ozývat, že to už je přeci jen trochu moc „skautské“. Mně to připadalo roztomile rustikální a cokoliv skautského mi není cizí. Tak jsem balvan ještě nějakou dobu hájila, než kamnáři plát usadili bezpečně zpět.

S hospodářstvím jsme získali i cca 13 slepic a kohouta. Nedostali jsme k nim víc instrukcí, než ráno a večer nasypat pšenici a granule a dolívat vodu. Nějakou dobu to opravdu fungovalo a vajíčka byla delikatesní. Pak stačila jedna páteční noc a ve výběhu jsem našla 8 mrtvolek, několik slepic zmizelo beze stopy a jedna jediná přežila. Řekla jsem si, že se zachovám jako správná hospodářka a tuhé mrtvolky jsem vykuchala a naporcovala alespoň pro psy. Ti moje snažení neocenili a odítli se masa dotknout. Jednu jedinou slepičku, značně otřesenou, jsem večer zavřela do kurníku (ano, konečně nám došlo, že dvířka do kurníku se na noc zavírají) a rozloučila jsem se slovy: „Neboj, maličká, já tě ochráním.“ Ráno jsem utíkala jedinou přeživší slepici přivítat do nového dne. Seděla tam tak tiše. Říkala jsem si, že se ještě asi nevzpamatovala ze šoku. Pak jsem si všimla, že nemá hlavu. Otvorem po vypadlé cihle se do kurníku musela dostat kuna. Ze dne na den jsme byli bez vajec. Nyní máme hejno cca 70-ti slípek vlastního odchovu a fungující systém zavírání kurníků.

Také si do teď pamatuji ten pocit naprosté absurdity, když jsem se snažila vyházet vidlemi seno do patra ve stodole. Předchozí majitelka mi popisovala, ja si ho tam se synem vyházeli jako nic. Já jsem na ten správný grif nemohla přijít. Seno se mi půvabně pokaždé sneslo na hlavu a kdyby mě nekdo sledoval, nabyl by asi dojmu, že provádím jakési rituální očistné senné koupele.

První tři měsíce jsem se skoro nedostala do sedla. Pořád bylo něco důležitějšího na práci. Když už se mi konečně podařilo nasedlat Dárta a vyrazit pryč, zjistila jsem, že je na své kobyly tak fixovaný, že se mnou 300 metrů couval přes louku, aby na ně viděl. To by mi samo o sobě tolik nevadilo, kdyby se bývali hned při sedlání nepřišli podívat sousedé, jak vypadá Dártík s jezdcem na hřbetě. Viděli tedy tři sta metrů tam a tři sta metrů zpátky, aniž by se směrová orientace koně jakkoliv změnila. Je s podivem, že i po této zkušenosti mi svěřili dceru do výcviku jezdce. Dártík už dávno jezdí na vyjížďky hlavou napřed. Ale potrápil mě.

Není nad to se teď rozhlédnout a vidět, že vše funguje jak má, roste, bují, množí se, plodí. Cokoliv děláme, už nejsou životně nutné úpravy, ale vylepšení pro radost a potěchu oka.

Jsem za toto naše životní dobrodružství vděčná a podobně naladěné lidi rádi přivítáme v naší zóně bez času – tady nemají dny ani hodiny svá jména a čísla. Mnoho dní prostě proběhne v nejrůznějších tvůrčích činnostech, radostech i strastech, svým vlastním tempem. Když od nás lidé odjíždějí, vzdychají: „A teď zpátky do reality…“. Já mám naopak pocit, že realitu znovuobjevujeme tady a svět „tam venku“ nám připadá čím dál tím víc postavený na hlavu.

I Opiďátka jezdí na vyjížďky

Koně krásně zrcadlí povahy lidí. A nejen povahu, ale i nevědomost, nezralost, všechny naše slabůstky. Sleduji to, když pozoruji u koní děti, které se u nás učí jezdit. Vždycky jen zírám, jaký je valach Dártík trpělivý učitel. A jak reaguje jen na slušné a jasné pokyny. Nervozitu (takovou tu netrpělivou) a aroganci neakceptuje.

Když jsem coby „zralá“ třicátnice přišla poprvé ke koním, myslela jsem si, že když jsem porodila dvě děti, už vím vše o tom, jak funguje svět. Po několika týdnech pravidelné docházky na jízdárnu jsem už rozeznala, kde je holeň, kde má na koni ležet, a byla jsem schopna obklusat jízdárnu v lehkém klusu. Ve cvalu jsem se jakž takž udržela. Ale mé jezdecké sebevědomí náramně narostlo. Vždyť už jsem jezdila na vyjížďky a koně jsem nějak urejdovala na základní jízdárenské cviky! Obrovský žlutý valach Rodrigo byl nejlépe přiježděným koněm na ranči, ale pode mnou se měnil na retardovaného osla, který nerozumí žádné pobídce. Navíc se nechal pobízet do každého kroku, takže jsem po pár mnutách na jízdárně byla sedřená víc než ten kůň. Říkala jsem si, že kdybych Rodriga nosila na hřbetě já, bylo by to snad méně namáhavé.

A tak jsem jednoho dne svou trenérku Veroniku poprosila, zda by tam pro mě neměla ochotnějšího a šikovnějšího koně. Jak já jsem byla pitomá! Veronika se jen usmála a znovu mi zopakovala, že Rodrigo je nejlepší.  Pravda, někdy, když mě sledovala, jak klušu po jízdárně a v každém rohu se snažím nacválat a to marně, rudnu v obličeji  a jsem čím dál vyčerpanější, občas na Rodriga sedla, aby se ujistila, že se nic nezměnilo. Nezměnilo. Rodrigo secvakl paty a jezdil „na myšlenku“. S lehkostí nacválal i ze zastavení.

Profesorský sbor má pauzu

Musela jsem tedy spolknout hořkou pilulku poznání, že chyba není v koni, ale ve mně. Vždycky si na to vzpomenu, když sleduji děti na jízdárně. Každé je jiné a každé má v sobě jinou dávku pokory a seběvedomí, jiný temperament. Ale poznávám se, když vidím, jak se snaží zacouvat a Dártík při tom nabízí ohnutí krku, překroky do strany apod. Některá dítka sakrují a berou to jako schválnost ze strany koně. Je jim trapně, že se nemohou předvést jako vecí jezdci a kůň tam s nimi tak nemožně tancuje. Ego nás prostě zlobí všechny stejně. Takovému dítku vše vysvětlím, ukážu, že koník je zmatený a že to nedělá schválně. Se svými emocemi se ale každý musí poprat sám. Někomu trvá déle najít v sobě pokoru.

Když pak na Dártíka sedne jezdec, který už pochopil, že kůň Dártova formátu je učitel a ne nějaký naschválníček, Dártík funguje jedna báseň i na nepatrné pobídky. Pak se jezdci po tváři rozlije blažený úsměv a řekne: „Jééé, ten je jemňoučký.“ A vychutnává si každou vteřinu.

Píšu tento příspěvek jednak proto, abych se přiznala ke stejné pýše a hlouposti, které občas komplikují život většině lidí, ale také proto, abych dala jasně najevo, že na našich koních si nikdo léčit ego nebude! Vždycky jsem tu já, abych připomněla, že to jsou nesmírně moudrá, ochotná a trpělivá stvoření a pokud něco nefunguje, chyba je na straně jezdce! Pro děti je to vynikající lekce. Některé přistupují ke koním s jistou arogancí „pánů tvorstva“ a mají tendenci koně peskovat a jednat s nimi jak se svými sluhy. Vždycky mi to přijde stejně nepatřičné, jako kdyby peskovaly svého starého a zkušeného učitele ve škole. A taky je na to upozorním.

Dětem může interakce s koňmi krásně zvednout sebevědomí, ale počítá se to jen v případě, když se kůň dobrovolně podřídí jejich pokynům, protože z nich cítí čisté úmysly, klid, radost ze spolupráce a pokoru. Cokoliv vyvzdorovaného a vyšvihaného bičíkem se u nás nepočítá!

Musím napsat malý chvalozpěv na kosy a kosáčata z webu www.kosimesnadno.cz. Loni jsem si tam objednala krátkou 50 cm dlouhou kosičku a ergonomické kosiště. Nebyla to malá investice a mnozí se divili, jak jsem mohla za kosu dát tolik jako za elektrickou sekačku nižší třídy. Ale moje kosa (co vypadá spíš jak kosí mládě) prokázala nebývalé kvality a je jedinou kosou v Opidu, která opravdu kosí.

Včera jsem s ní vyrazila krotit plevel na tzv. spodní pastvině. Ta nám přebujela a v houští vykvetlých šťovíků a bršlice už pomalu nebyli vidět koně, natož koňské bobky a poztrácené masky proti hmyzu. Řekla jsem si, že posekám jen kousek – rekreačně. Ale jako vždycky, když vezmu do ruky kosu, nevím, kdy přestat. Dostanu se do tranzu a rytmický pohyb mě ukolébá do příjemného meditačního stavu. A tak se tak kývavě sunu po pastvině sem a tam, přemýšlím si, zpívám si. Mám obzvlášť ráda tento spirituál, který mi do rytmu kosení prostě pasuje. Ten pocit, když se stonky trav a plevelů setkají s ostřím dobře naklepané a nabroušené kosy a bez odporu se kácí k zemi, je návykový.

Když se z tranzu proberu, přichází ta těžší část – hrabání a odklízení trávy. Ale přišli dva pomocníci a poadařilo se nám větší část odklidit. A ještě jsme se u toho nasmáli, protože jsme zapěli pro změnu tuto.

Jediná slepička plemene zdorbnělá bráhmánka (barva isabela) nám vyseděla svá čtyři první kuřátka. Pro nás je to první přirozený odchov v Opidu. Jsou v bezpečí voliéry a chodíme se dívat, jak se o ně pěkně stará. Rozmnožit slepice přirozeně není jednoduché, pokud nemáte schopnou kvočnu. A tato jediná se osvědčila. Budeme si jí hýčkat…

Pyšná máma