Tento víkend hostilo Opidum historicky první opiďácký kurz „Cestování mimo tělo a lucidního snění“. Prvních sedm statečných mužů se učilo vycvičit svou mysl natolik, aby byli schopni poznávat i jiné světy, než naši každodenní „hmatatelnou“ realitu.

Ani nemohu vyjádřit, jak moc nadšená jsem byla z atmosféry, kteru tato parta v Opidu vytvořila! Sešlo se sedm inspirativních a zajímavých osobností a užili jsme si víkend na maximum. Samotné mi připadalo, že kurz trval několik dní – tak byl intenzivní. Zvlášť sobota, nabitá teorií, byla náročná, ale to byl jediný způsob, jak se připravit na praktická cvičení naplánovaná na sobotní noc.

Takže, chlapi, děkuji! Bylo mi ctí!

Unavená mysl chce siestu

Učebna pod ořešákem

Procházka s koňmi

Opekání buřtíků v ovčím výběhu. Škoda, že později už se nedalo zachytit na fotografii to hvězdné nebe a naše bubnování na vše, co bylo poruce.

Nedělní ráno

Společná vyjížďka

„Mami, proč voníš jako koza?“ zeptal se mě právě Jiříček. Protože jsem se po půl hodině vynořila z kozího chlívku propocená jak maratonská běžkyně a vítězoslavně jsem třímala kastrůlek s litrem mléka. Ano, do našeho vživota vtrhly kozy. Respektive lehkomyslně jsme si je do něj pozvali.

U srdce nás hřeje, že jsou krásné. Zorka je bílá krasavice s bradkou , velikým měkkým vemínkem a nádojem tři litry lahodného mléka denně. Navíc při dojení stojí jako přibitá. Prostě koza snů pro naprostého začátečníka. Umí se krásně postavit na zadní nožky a okusovat větvičky vysoko, vysokánsko.

Zorka a Bára

Barča je hnědá antilopa. Velice mlsné a přítulné stvoření, dokud jí nesáhnete na vemeno. To dokáže vystartovat a strhne k zemi i dobře rostlého chlapa, když to nečeká. S Barčou si dáváme každý večer dámský wrestling. Myslím, že John Cena by už ode mě mohl odkoukat pár triků. Naše typická pozice při dojení je, že jednou rukou držím Barču za řetízek kolem krku – jemně, abych ji neškrtila, nohy mám široce rozkročené a hlavou se opírám koze o boky, aby mi neuskočila ke kastrůlku. Z druhé strany ji jistí koza Zora, která nechápavě hledí na kolegyni, proč s tím jako nadělá tolik cavyků. Pak přijde kaskadérský kousek trefování se mlékem ze struku do kastrůlku stojícího více než půl metru od kozy. Toto cvičení, po kterém se vypotácím z kozího domku v pravoúhlém předklonu a záda narovnávám celou cestu k brance výběhu, provozujeme každý večer. Měli jsme zpočátku hrdinnou tendenci Barču rozdojit na dvě dojení denně, ale jednou mi ten zápas bohatě stačí.

Kozenky májí půvabné čumáčky, které jako by se neustále usmívaly. Usmívaly se i když sledovaly, jak důmyslný elektrický ohradník jsem pro ně připravila. Propluly jím do dvaceti vteřin. Přitom náš ohradník je dimenzovaný na hektary a hektary pastvin a bije momentálně jen do kozího výběhu. Dává tedy pěkné šlupky. Chlapi z Opida tedy nelenili a víkend strávili taháním prken a kůlů a stavěním bytelné druhé ohrady kolem ohradníku. Je pravda, že sám hospodář u toho něco brblal o tom, že takhle to přeci nebylo v plánu.

Výběh byl znovu slavnostně uveden do provozu. Zorka se rozhlédla, zkušeným okem poznala, kde je nejnižší místo, a proskočila mezi dvěma elektrickými páskami, přeskočila prkno a vyrazila směrem k blumám a slivoním.

Jali jsme se tedy zvyšovat ohradu další řadou prken. Hospodář parafrázoval velikána Járu Cimrmana a prohlásil, že už tu ohradu stavíme sedmý rok a že už to přestává být vtipné… Opravdu nám ty tři dny v tu chvíli jako sedm let připadaly.

Nyní jsou kozenky tam, kam patří. Uvidíme, jak dlouho jim to vydrží. A my v těch klidných chvilkách mezi jejich eskapádam pijeme „kozakao“, smažíme „kozačinky“ a vymýšlíme další pokrmy, kam můžeme naši novou, vzácnou tekutinu přidat. Zatím je mléka přebytek, než začneme dělat sýry.

Abych děvčatům nekřivdila a nedělala z nich poťouchlá stvoření, musím přiznat, že chvilky se Zorkou, kdy mléko krásně cinká o nádobu a voní a kozenka  přežvykuje, mi připadají krásně poklidné a takové „ženské“. Vůně kozího mléka mi připomíná vůni mateřského mléka z pusinek mých dětí, když jsem je uspané kojením políbila na dobrou noc. Jako máma si umím představit, jak kozu ve vemínku mléko tlačí a tak si u té bohulibé činnosti popovídáme o těchto a podobných ženských záležitostech a když je vemínko prázdné, rozloučíme se a popřejeme si dobrý den nebo dobrou noc.

A třeba se někdy dočkám a do klubu se přidá i Bára a přijde na to, že v klidu postát je konec konců příjemnější, než poskakovat tam a zpět a dovedně mi lámat prsty pod řetízkem na krku.

Když na mě na obrazovce vykoukly následující fotografie, věděla jsem, že si je nemůžu nechat jen pro sebe. V rámci Dlužfestu – víkendu pro naše přátele, přijela i kamarádka Andrea, která žije acro jógou (mimo jiné) a vyzkoušela si, jak to vypadá, když se jogín proplete s koněm 🙂

Běhání s pejsky, s koňmi i bez nich mě postupně přivedlo k „bosé“ obuvi a nášlapu přes přední část chodidla. Léto nás naučilo, že nakonec boty nejsou potřeba vůbec. Že se dá bosky chodit na houby, na výlety a i do obchodů.

Víme, že řady bosonožců se utěšeně rozrůstají a máme radost, že jsme potěšení z bosé chůze také objevili. Je zvláštní zjistit, že naše chodidlo je uzpůsobeno k chůzi. Je osvobozující vyrazit si bez bot po dešti, projít všechny louže a nenechat se omezovat ani potůčky a jinými přírodními překážkami. Prostě jdete přes hory a doly a neřešíte, jestli si umáčíte boty a strávíte zbytek dne v mokrých botách a ponožkách.

Není lepší lék na stres a starosti, než zout boty a vyrazit do lesa na houby. Krásně se promasírují všechny akupresurní body na chodidlech. Člověk pak nemá pocit, že se hrne lesem jako tank, ale že je součástí ekosystému.

Blátíčko nám nevadí

Bosá chůze s sebou nese i problém se sehnáním botek na dny, kdy přeci jen nějakou ochranu chodidla chcete. Naši kluci si rychle zvykli, že je prima, když jim nohu nic neomezuje a netlačí. Najednou cítí, že běžné botky vždycky někde tísní a dřou. Proto je asi jen otázou času, kdy u nás v Opidu uspořádáme kurz šití indiánských mokasínů s našimi přáteli – indiány Lidkou a Jendou.

Před pár dny si náš Jiříček s taťkou Jirkou vyšli bosky objevovat Lednicko-valtický areál. Jemně pršelo a oba si procházku v měkkém písečku moc užívali. Jiříček pohledy kolemjdoucích neřešil a na otázku „Ty, Jiříku, je to možný, že jsme tu bosky jen my dva?“ odpověděl: „Nene, ještě je tu bos támhleten pejsek.“

Lednicko-valtický areál dobyt

Včera jsme zařizovali nějaké nákupy v Čáslavi a opět jsme nechali boty doma. Bylo moc příjemné cítit pod nohama rozehřátou dlažbu i asfalt. Teprve teď si uvědomuji, kolik námahy navíc stojí ženu např. udržet při každém kroku na nohou módní letní pantoflíčky. Kolik svalů se zapojuje úplně nesmyslně, jen aby ta zbytečnost držela na noze.

Zámecký park ve Světlé

Nejlepším potvrzením krásy bosé chůze jsou naše děti, které ji přijaly radostně a samozřejmě a užívají si s námi každý bosý kilometr.