Druhá půlka března se nesla v očekávání kůzlátek. Zorka měla veliké břicho a vemínko nalité k prasknutí. Já měla nastudovanou literaturu a cítila jsem se teoreticky vybavená k tomu, abych  mohla sledovat zázrak zrození nejroztomilejších mláďátek v Opidu a pořídit desítky fotek kůzlátek ze všech úhlů. Odborná literatura mě ujistila, že naprostá většina porodů proběhne klidně a bez problémů a že se tedy nemám nervovat.

Kozenka si vybrala k porodu noc, kdy jsem byla na Opidu jediná dospělá osoba. Polehávala a když jsem se přišla kolem půlnoci podívat, už se pusinkovala s krásnou čerstvou kozí holčičkou, kterou už stihla i olízat do čista. Dál ale porod nepostupoval. Dívala jsem se na kozu ležící a netlačící, ze které trčí plodové obaly naplněné vodou a nic jiného. V hlavě jsem si probírala databázi všech načerpaných informací a teprve v tu chvíli mi došlo, jak jsou všechny poučky vágní. Byla jedna hodina a stále se nic nedělo. Po konzultaci s veterinární pohotovostí v Praze, jsem opatrně do kozy sáhla umytou a naolejovanou rukou. Nahmatala jsem jednu nohu. To bylo málo. Ať jsem dělala co jsem dělala, nedařilo se mi v tom vlhkém a horkém chaosu v kozím břiše zorientovat a najít zbytek kůzlete. Pak jsem konečně našla druhou nohu skrčenou ve špatné pozici a hlavu. Aspoň že ta byla na svém místě a čumákem napřed. Nožku jsem tedy narovnala, ale koza se stále tvářila, že s porodem již skončila.

Telefonovala jsem veterinářům. Nic. Jednoho se mi podařilo vzbudit. Byl ochoten se mnou konzultovat po telefonu, ale vůbec se netvářil, že by v půl druhé v noci někam jel (a nemá to k nám daleko!). Byla jsem tak ve stresu a zavalená pocitem zodpovědnosti za životy kozy i kůzlat, že jsem se s ním ani nedohadovala. Veterinář mi řekl, že jakmile jsem do kozy sáhla a začala s kůzletem manipulovat, musím ho prostě vytáhnout za každou cenu.

Takže opět namydlit a naolejovat ruku a znovu. Vytahovat za nohy kůzle z kozy, která je sice otevřená, ale nemá kontrakce a nespolupracuje, byl zážitek, který nikomu nepřeji. Nářek kozy se nesl nočním tichem a jako máma dvou dětí jsem si dovedla aspoň vzdáleně představit, jaká muka jí působím. Zároveň jsem se bála, že přetrhnu kůzle. Takový malý horror v kozím chlívku, zatímco ostatní sousedé klidně spí. Podařilo se mi vytáhnout ven drobnou kozičku. Byla živá, díky Bohu. Koza se na mě dívala vyčerpanýma a vyčítavýma očima. Drmolila jsem omluvy, konejšila jsem ji a ošetřovala kozičce pupík.

Následovalo několik fatálních chyb způsobených mou nezkušeností a totální vykolejeností. Veterinář mě ujistil, že mohu být v klidu, že jsem koze jistě nic neudělala a že se mám přesvědčit, zda nemá v sobě ještě kůzle třetí. Zároveň mi řekl, ať už je nechám na pokoji, ať si všichni odpočinou. Naposledy jsem vyšetřila kozu a když jsem nenahmatala nohy dalšího kůzlete, oddychla jsem si a ještě asi padesátkrát se Zoře omluvila. Nechala jsem tedy rodinu v klidu a nedohlédla jsem na to, aby druhorozená kozenka dostala hned po porodu mlezivo. Tím jsem jí, bohužel, uškodila hned na startu.

Po dvou hodinách spánku na gauči a v kompletním farmářském odění jsem spěchala do kozího domku. Kůzlata vypadala velmi dobře, ale vyčerpaná koza jim nepostála, aby se dostala k vemeni. Zvedla jsem ji a přikládala kůzlata ke strukům. V tu chvíli mi začala kojící pohotovost. Následující dva dny jsem ve dne v noci chodila ke kůzlatům a snažila se, aby se napila z vemene nebo aspoň z láhve. Velmi rychle jsem se rozvzpomněla na zvláštní stavy mysli kojících matek, které přikládají v noci dítě k prsu, ale mozek jim v tu chvíli není schopen poskytnout informaci kde to jsou, proč tam jsou a jak se jmenují. Spala jsem oblečená se psy na gauči a když po třech hodinách spánku zazvonil budík, nasadila jsem čelovku a potácela jsem se ke kozám do výběhu. Ještě že mě můj drahý Jiří jednu noc vystřídal a daroval mi tím opět schopnost uvažovat a souvisle komunikovat.

To všechno se ale dělo až po závěrečném překvapení našeho prvního kozího porodu. Veterinář se dostavil dvanáct hodin po porodu – tedy v poledne následujícího dne. Půl hodiny před jeho příchodem Zorka překvapivě porodila třetí, mrtvou kozičku. Veterinář tedy nasadil koze antibiotika do svalu i do dělohy a zavrčel něco o tom, že je divné, že jsem tam třetí kůzle nenahmatala.

Třetí den po porodu se mi menší kozička nezdála. Návštěva veterinářky potvrdila těžký zápal plic  s počínající otravou krve.  I když jsem o té chvíle měla kůzle ve vlastní posteli, zahřívala ho a co hodinu dvě jsem se o snažila nakrmit, nepřežilo. Antibiotika už pro něj přišla pozdě. Zřejmě se nalokalo plodové vody už během porodu a s největší pravděpodobností se při krmení z lahve dostalo do plic i mlezivo.

Po celé té anabázi nám tedy zůstala jediná zdravá kozička a její vyčerpaná matka. Zorka se k mé veliké radosti dobře zotavila a už přibírá na váze.

Tento zážitek v nás nechal smutek, pocit selhání i vztek. Ještě že malá Xena – tak jsem pojmenovala malou bojovnici, která jediná přežila – brzy našla způsoby, jak nás rozptýlit a rozveselit. Její vitalita a nekonečná roztomilost nám dává mnoho radosti.