Ještě tak před rokem by mi myšlenka domácí výuky vlastních dětí připadala extrémní. Řekla bych si, že zas až tak alternativní nejsme a že je prima si na půl dne od dětí odpočinout a pracovat si na svých věcech.

Rok se s rokem sešel a najednou jsme už tři měsíce oficiálně v režimu domácí výuky. Jak to tak bývá, postupnou shodou okolností a nasměrováváním osudu jsme se octli v situaci, která nám ze začátku připadala nad naše síly. Udělali jsme další „skok víry“ a řekli jsme si: „Co nejhoršího se může stát?“. I kdybychom jako domácí učitelé naprosto selhali, nejhorším myslitelným výsledkem by bylo to, že některé naše dítko by opakovalo ročník. A vzhledem k tomu, že kluci šli do školy v čerstvých šesti letech, nebyla by to žádná tragédie.

K našemu rozhodnutí nás vedlo zjištění, že škola dětem nepřináší žádné velké potěšení a celkově zklamala jejich očekávání. Radost z poznávání nových věcí sice stále přetrvávala, ale přidal se stres, tlak, celkem rychlý postup probíranou látkou atp. Starší syn je navíc velice senzitivní a snadno vyrušitelný. Proto i přes vysokou inteligenci nosil špatné známky z úkolů, které sebou nesly důraz na rychlost a soutěživost nebo naopak šlo o jednotvárnou činnost. Většinu škody na prospěchu natropily pětky za zapomenuté pomůcky a úkoly. Syn si přestal věřit a z obavy, že udělá chybu na jakékoliv otázky ohledně probíraného učiva pro jistotu přestal úplně odpovídat.

Pátrali jsme tedy nejprve po alternativní škole, kde by nebylo známkování a děti by v ní poznávaly svět hravější formou. Taková škola ale je na dojezd daleko a tak jsme nápad zavrhli.

Jakmile jsme si připustili, že není důvod, abychom domácí výuku svých dětí nezvládli, začali jsme se na společnou novou zkušenost těšit.

Moc nás potěšil přístup paní ředitelky ZŠ Komenského ve Světlé nad Sázavou. Škola nám ve všem vyšla vstříc, absolutně v ničem není problém a paní učitelky skvěle spolupracují i po telefonu a mailu. Vážím si toho, protože to pro ně znamená i práci navíc: nachystání podkladů a minimálně jednou za čtvrt roku individuální konzultace s domškoláčkem.

Tři měsíce domácí výuky není mnoho. Možná je ještě příliš brzy na nějaké závěry. Ale některé poznatky a zážitky z našeho nového režimu jsou tak výrazné, že už teď je mohu s klidným srdcem napsat jako naše přínosy a zápory domácího vzdělávání.

Naše plusy:

1. Obě děti jsou celkově klidnější a veselejší. Odpadl ranní stres, začínáme den pozitivně a v klidu, vlastním tempem. Odpadl i můj stres z kontrolování aktovky, dopisování si s učitelkami, proč syn neměl to či ono atd.
2. Více času trávíme spolu, kluci se chodí „potulit“ kdy se jim zachce – jako by si tím dobíjeli baterky. Prožíváme společně radost z poznání a úžas nad mnohými věcmi.
3. Učení přizpůsobíme jejich biorytmu a aktuální kondici a náladě. Můžeme střídat předměty podle libosti, zařazovat přestávky.

Naše mínusy:

1. Dvě děti ve dvou třídách (první stupeň) se toho musí naučit opravdu hodně. Musí držet krok se svými spolužáky a domácí vyučování nám nedává svobodu např. zaměřit se na přírodopis a angličtinu a s matematikou postupovat ke složitějším operacím až bude dítko např. o rok starší. Takže představa o tom, jak budeme dělat společné projekty a do hloubky prozkoumávat to, co nás zrovna zaujme, se nejeví příliš reálně. Abychom drželi krok s výukou, musíme „makat“.
2. Maminka prostě nemá tu samou autoritu jako paní učitelka a trvalo nám cca měsíc, než si dítka přerovnala v hlavě, že se pracuje bez odmlouvání a že i násobilka a podobné rutinní procvičování je prostě potřeba a bereme to vážně.
3. Každé dítě si při studiu vyžaduje mou úplnou pozornost, tudíž někdy je opravdu potřeba věnovat se každému zvlášť a to klade veliké nároky na čas. Cítím ale trend k větší samostatnosti, který ještě podporujeme procvičováním samostatné práce s textem a vyhledávání informací na internetu.

Aby kluci neztratili kontakt s vrstevníky, přidali jsme do rozvrhu kroužky a tréninky a v podstatě každé odpoledne tráví sportem nebo jinou činností a to beze mě.

Domácí výuka mi o mně samotné odhalila, že někdy stačí málo a jsem stejně neurotická, netrpělivá a nátlaková, jako klasická paní učitelka, když zrovna nemá svůj den (nebo dekádu). Samotné mi trvalo první měsíc až dva, než jsem se naučila svoje emoce krotit a postupovat trpělivě a klidně za všech okolností. Není moc příjemné se o sobě dozvědět, že jste odpudivý cholerik. Ale podařilo se mi na tom zapracovat a mám z naší výuky čím dál větší radost.

Jsme teprve na začátku naší dobrodružné cesty, ale už nyní jsme moc rádi, že jsme se na ní vydali.

P.S. od Jiříka, staršího domškoláčka:

Jsem moc rád že nás maminka učí, a doufám že to tak bude ještě dlouho. A pro všechny ostatní, budu rád, když se domácí výuka bude vždycky oblíbená.