Při práci neustále poslouchám audioknihy. Ta dnešní mě několikrát donutila odložit kosu či lopatu a jen zírat a nevědět, zda se smát nebo brečet. Poslouchám knihu „Život s vysokou inteligencí“ autorky Moniky Stehlíkové. (Najdete ji třeba zde.) Měla jsem pocit, jako by ta paní sledovala roky naši rodinu a pak shrnula do knihy naše pocity a problémy.

Nenechte se mýlit. Kniha není o tom, že bychom se my „inteligentní“ navzájem poplácávali po ramenou, jací jsme borci a ostatní jsou podřadní. To vůbec ne. Autorka se roky zabývala nadanými dětmi a dospělými a hledala styčné body fungování jejich mozku a lapálií, se kterými se v životě potýkají. Poukazuje na to, že lidem s vysokou inteligencí mozek funguje fyziologicky jinak i v jiných ohledech. Při autopsiích mozků nadaných lidí se zjistilo, že některé oblasti jsou nadměrně vyvinuté a spoje mezi neurony jsou četnější. Jednou takovou nadměrně vyvinoutou oblastí jsou tzv. zrcadlové neurony. Neurony zodpovědné za schopnost empatie a naladění se na ostatní. Ukazuje se, že vysoce inteligentní lidé bývají zároveň velmi empatičtí a v podstatě se,  aniž by se tomu mohli bránit, nalaďují na emoce jiných lidí a prožívají je jako svoje vlastní. Proto jsou to lidé velmi laskaví, protože ubližují-li jiným, ubližují sami sobě.

Těmto lidem se snadno stane, že:

1. si nedokážou vymezit hranice, protože natolik soucítí s „agresorem“, že chápou jeho motivaci a nechtějí ho případně vystavit trapné situaci
2. jsou ve škole šikanovaní a odstrkovaní, protože jsou „divní“
3. si myslí, že všichni ostatní vnímají svět stejně jako oni
4. o sobě začnou pochybovat a mají tendenci snižovat svoje úspěchy a zaměřovat se na svoje neúspěchy
5. se na základní škole nudí a zdá se jim, že otázky učitelů přeci nemohou být tak jednoduché jak se zdají. Hledají za nimi nějaký háček.
6. negativní emoce lidí v okolí dávají za vinu sobě

To není, samozřejmě, vše. V knize najdete mnoho detailů a zajímavostí z rozhovorů s nadanými dětmi i dospělými.

Poznáváte se v některém z bodů? Mně kniha obrovským skokem pomohla pochopit ještě lépe vlastní děti. Utvrdila jsem se v tom, že domácí vzdělávání byl správný krok, a pochopila jsem, že individuální výuka je častou záchranou a vysvobozením pro velice inteligentí a velice citlivé děti.

A proč dávám tuto zmínku o zajímavé knize na tento blog? Protože na zážitkové víkendy s koňmi mi jezdí hodně podobně cilivých bytostí. Lidí empatických tak neskutečně, že by si skoro nechali ukrást i poslední majetek a střechu nad hlavou a vmanévrovat se do naprosto nevýhodných situací a smluv, jen aby nemuseli někomu kolem sebe říci něco nepříjemného a způsobit mu nepříjemné pocity.

Takoví lidé se někomu mohou zdát slabí, ale opak je pravdou. Jejich nervová soustava a smysly jsou tak citlivé, že naopak musí denně bojovat s přemírou vjemů, filtrovat je a naučit se adekvátně reagovat. Kdyby totiž reagovali tak, jak se vnitřně skutečně cítí, mohli by se zdát až hysteričtí. Svádějí tedy sami v sobě denně boje, o kterých ostatní nemají ani tušení.

Jejich citlivost je darem i prokletím (jak říká můj oblíbenec, detektiv Monk).

Příkladem může být i naše kobylka Eshlinka. Kdo ji znáte, víte, že tato charakteristika na ni sedí. Je to kobylka-srdcařka, která všechny vzruchy prožívá tak silně, že je to na hranici únosnosti, a sama si vytváří veliké stresy. Ovšem z oddanosti a lásky k člověku všechna úskalí překoná a doveze vás bezpečně domů.

Věřím, že pro takto empatické jedince mohou být koně skvělými učiteli vymezování hranic. Koně si nechají vysvětlit, kde hranice jsou (např. nebudou se na vás lepit, ale budou stát dva metry od vás) a přitom nezahořknou a neprožívají negativní emoce, které by takového empatika srazily na kolena. Na druhou stranu, bez vytýčení hranic s koňmi nemůžete bezpečně být a pracovat. Takže i takový hypersenzitivní balíček zrcadlových neuronů, jako jsem i já:), jsa motivován a hnán silnou touhou s koňmi být, v sobě musí něco zlomit a naučit se hranice si vytyčovat. Sama jsem po letech u koní pořád ještě ve výcviku. Ale vím o dalších podobně obdarovaných i prokletých lidech, kteří s našimi čtyřnohými lektory započali podobné studium a začali opouštět svou zónu pohodlí.

Výhodou empatiků v přítomnosti koní je, že se dokáží svými citlivými anténkami na koně přirozeně naladit a komunikace s tímto krásným a moudrým zvířetem pak probíhá hladce a přirozeně. Radost pohledět.

Pokud jste se tedy v některých bodech poznali (a případně po přečtení knihy ještě v desítkách dalších), vězte, že právě koně mohou být těmi guru, kteří vás povedou na cestě k vyváženějšímu a spokojenějšímu životu. Nejste divní, jen váš mozek funguje trochu jinak, než 90% populace. Vysoká citlivost s sebou nese i intenzivnější prožívání emocí a smyslových vjemů. Takže pokud necháte např. koně, aby vás naučili si vytýčit hranice a chránit svou energii, můžete prožívat a vychutnávat život mnohem plněji, než jak je tomu u mnohých jiných lidí.

Pokud si knihu přečtete a bude se vám líbit, dejte mi vědět a třeba i autorce. Jistě bude potěšena.

Váhala jsem, zda napsat tento příspěvek, abych pouze nepopisovala něco, co je očividné a všeobecně známé. Ale tvrdnoucí rysy a stížnosti jezdců, jezdících občas na naší jízdárně, mě přesvědčily, že to všechno asi tak očividné a známé není. Jde mi jen o posun úhlu pohledu, který je zcela drobný, ale v praxi může přinést obrovskou změnu.

Typická situace: jezdkyně na Eshlince (velice citlivá, achaltekinská kobylka) se potácí po klikaté čáře kolem obvodu jízdárny. Eshla má hlavu nahoře a oči tak trochu vytřeštěné. Z mého pohledu řeší rozevláté ruce jezdce, holeně, které jí něco signalizují, ale čert aby se v tom vyznal a navíc soused vytahuje z garáže traktor. Ale z pohledu toho, kdo se dívá ze země, je vždy vše jasné, že? Výsledkem je ne zrovna elegantní pohyb koně i jezdce a kůň, jehož nervová soustava je značně zahlcená. Stejně tak nervová soustava jezdkyně. Té už se v hlavě rozběhl kolotoč. Ozývá se hlásek a říká: “ To je nemožná kobyla. Tomu koni minule stačilo zatahat za otěž a už zatáčel.““ nebo „A všichni se dívají, jak se tu ztrapňuji.“ a také „Tohle si ten kůň nesmí dovolovat.“

Zvlášť tu větu o tom dovolování cítím často. A taky často vídám krásné, jemné a intuitivní ženy, které mají tak citlivé mentální anténky, že stačí málo a koník by jim jezdil jen na přenos myšlenek. Ale někdo jim kdysi na jízdárně řekl, že musí být tvrdší a důraznější. A tak při práci ze země i ze sedla nasadí sveřepý výraz, úsečnými pokyny koně neustále někam manipulují  a raději moc nechválí, aby nebyly „měkké“. A když už chválu, tak takovým tónem, aby v ní zaznívala vzdálená výhružka, že laskavá tvář může zase honem rychle zmizet. A je na nich vidět, že jim tahle role nesedí a že takto si to ve svých snech nepředstavovaly.

Důraznost je na místě, pokud vás kůň ohrožuje a nerespektuje váš prostor. Při procesu výuky, práce ze sedla i ze země, je vše otázkou motivace, promyšleného postupu, vhodných pracovních podmínek pro koně a vašeho vztahu.

Pokud tedy kůň „neposlouchá“ (tj. reakce není taková, jakou si představujete), položte si následující otázky:

1. Nebolí ho něco? Z výzkumů zas a znovu vyplývá, že většina neposlušnosti koní vychází z bolesti. Bolet mohou namožená záda, otlaky od sedla, udidlo necitlivě působící v hubě i utažený nánosník, špatně upravená kopyta, vředy v žaludku a milion dalších věcí. Nevím jak vy, ale já, když mě něco bolí, jsem vzteklá a extrémně protivná. Je s podivem, jak i koně s chronickou bolestí často ochotně vycházejí člověku vstříc. Strašně dlouho se snaží, bolavou část těla zkoušejí při práci šetřit, z čehož vznikají nepravidelné chody a křiví koně, a sesypou se až když už je to neúnosné. Míra odevzdanosti a tolerance k bolesti závisí na povaze toho kterého koně.
2. Je fyzicky a psychicky v pohodě? Neobtěžují jej ovádi? Není mu horko? Zvlášť pokud vás kůň vidí poprvé a nemáte spolu ještě nastřádáno do „kasičky“ vzájemné důvěry a příjemných zážitků, může mít problém se vám odevzdat a následovat vás. Hlavně když z vás cítí nejistotu a vztek. Dá vám najevo, že celá situace je pro něj příliš psychicky náročná a bude se snažit z ní utéct do bezpečí stáda. Tady je ten klíčový okamžik, kdy je potřeba rozdýchat případný vztek a frustraci, vnitřně se naladit láskyplně a klidně a nabídnout koni sama sebe s takovým vyzařováním, aby se jen mohl koupat v auře klidného sebevědomí a lásky, která se kolem vás rozprostírá. To se pak jakoby zázrakem uklidní a konečně mu bude s vámi dobře. A to nezní jako snadný úkol, že?
3. Co jsem udělal(a) pro to, aby kůň se mnou na jízdárně chtěl být? Kůň vám nic nedluží. I když vás váš kůň stojí majlant a jezdecký koníček vám vysál bankovní účet, koni je to jedno. Vy si ho musíte „koupit“ pokaždé znovu. Svým vyzařováním, chováním, laskavostí a důvtipem. Musíte totiž vymyslet, jak pro koně udělat společně strávený čas na jízdárně natolik zajímavým, aby se na něj těšil. Čas strávěný na jízdárně není určen primárně pro vás, ale pro koně. Měl by se smysluplně protáhnout, procvičit si svaly a rovnováhu a také potrápit hlavu, vyřešit nové úkoly a dostat hodně odměn a chvály. Zas a znovu se mi ukazuje, že kůň cítí jezdcovo nadšení a nasává ho jako houba. Pokud se koni něco povede, sebemenší pokrok, vybuchujte nadšením jako ohňostroj (stačí i vnitřně). Koně hodně chvalte, odměňujte, přizpůsobujte trénink jeho temperamentu, schopnosti se soustředit a pokročilosti. Prokládejte práci ze sedla prací ze země a zařaďte i pauzy, ve kterých neděláte vůbec nic. Jen tak lelkujete a nabíráte síly na další výzvy. Pokud to neděláte, takový cilivý kůň, jako je Eshly, pak zcela očividně klopýtá pod tlakem jezdcova vzteku a otrávenosti. Je vidět, že by chtěla vyhovět a být pochválena, ale pořád je vše špatně a ona neví proč. A není to veselý pohled.
4. Dávám koni jasné pokyny ze země i ze sedla? Koně reagují velice přesně. Dokonce i ve chvílích, kdy jim rukama a hlasem říkáte jedno a zbytkem těla pravý opak. Pak si něco z toho vyberou a nabídnou. Snaží se odhadnout, co jste vlastně chtěli. Jak byste se cítili, kdybyste v práci postupovali přesně podle pokynů, ale neustále slyšeli, že jste tupí a nemožní a vše je špatně? Nechte se natočit na video při práci ze sedla i ze země. Budete překvapení, kolik pohybů a gest děláte, aniž byste si to uvědomovali. A buďte vděční za koně, kteří zůstali jemní natolik, aby se všechny vaše signály snažili přečíst.

Eshly, jejíž citlivost je velkým učitelem.

Kdo byl u nás na víkendu s koňmi a nebo mě trochu zná, ví, že mě zajímá problematika koňských kopyt. No, „zajímá“ je slabé slovo. Spíše fascinuje a stále nutí k přemýšlení. Na kurzech zdůrazňuji, že většina zdravotních problémů dnešních koní pochází od kopyt a dalo by se jim relativně snadno předejít.

Vydala jsem se tedy na třídenní seminář s názvem „Život se zdravými kopyty“ do Institutu celostní péče o koně na statku Malčany. To je místo, které buduje a spravuje pan Václav Vydra, jehož postoj k bosým kopytům koní a bezudidlovému ježdění je znám i z médií. Protože cokoliv, co se neshoduje s „koňáckým“ mainstreamem, v sobě nese „komunikační rozbušku“ samo o sobě a pan Vydra byl ze strany koňáků i laické veřejnosti nejednou podroben kritice, byla jsem zvědavá, co na statku Malčany uvidím.

A s čím jsem z Malčan přijela?

• Seminář byl nesmírně propracovaný a informace podrobné, dobře strukturované a logicky podané. Přístup ke kopytům se opírá o práci německé veterinářky Hiltrud Strasser a dalších vědců, kteří již několik dekád zkoumají kopyta nejen našich, domestikovaných koní, ale i volně žijících koní z celého světa. Snaží se pochopit zákonitosti tvarování a funkce kopyt a řekla bych, že odvedli a odvádějí skvělou práci. I když kopyta studuji dlouho, teprve na tomto semináři jsem pochopila některé souvislosti a fyzikální vlastnosti kopytního mechanismu a celé koňské nohy. Ono totiž takové kopýtko není jen jakási bačkůrka, kterou má kůň na noze, jak to snadno vidí laik, ale propracovaný a dokonalý mechanismus, který má mnoho dalších funkcí a jehož vyváženost a zdraví přímo ovlivňují život koně. Protože domestikovaní koně nemají šanci si při životním stylu, který jsme jim vnutili, kopyta přirozeně obrušovat a udržovat ve fyzilogickém tvaru, musí nastoupit kopytář/podkovář, kopyto upravit a v mnoha případech, bohužel, rozhodne i přibít podkovu. Kam to vede v praxi, bohužel, ukazuje nízký průměrný věk koní v péči lidí a to, že většina z nich opustí svět předčasně proto, že si na zmrzačených kopytech dokulhá až na jatka a to ve svých nejlepších letech.

I v pošmourném a mokrém počasí stojí koníci na pevném povrchu a terén je nutí si procvičovat svaly i při chůzi do kopce a z kopce

• Areál v Malčanech je propracovaný a to s ohledem na zdraví a fyziologické potřeby koní. Primární důraz není na pohodlí jezdců a ošetřovatelů, jak je tomu v mnoha klasických a sportovních stájích. Koně jsou motivování k častému pohybu po různém povrchu, do jehož zpevnění a úpravy byly jistě investovány nemalé částky (což zná každý, kdo se snaží koně kvalitně a přitom přirozeně ustájit). V praxi to tedy vypadá tak, že koně nestojí v bahně a mají možnost stejnou měrou chodit po trávě, písku, štěrku, dlažbě, gumových rohožích apod. Systém krmení je nastaven tak, aby koně přijímali neustále seno a po malých dávkách i jádro a to vše za neustálého a pomalého pohybu, k čemuž byl kůň přírodou formován již od pravěku. Kritika, která se snesla na pana Vydru, se opírala o to, že koně kulhají. Podle toho, co jsem viděla na vlastní oči, to není pravda. Kulhají koně, kteří se do Institutu celostní péče dostanou proto, že mají výrazné problémy s pohybovým aparátem a majitelé je tam pošlou na zotavenou a to ve chvíli, kdy nad takovými koňmi už všichni veterináři zlomili hůl. Takoví koně jsou ustájeni zvlášť a dělá se pro ně takzvaně první poslední, aby se zvýšila jejich šance na zdravý život bez bolesti. Nikde jsem zatím neviděla tolik zdravých, pekně tvarovaných a vyvážených kopyt na jednom místě – a určitě ne v našich národních hřebčínech nebo na akcích typu Koně v Lysé apod. Pan Vydra osobně na statku pracuje, o koně pečuje a neštítí se žádné práce. Prioritou jsou zdraví koně a čistý a funkční areál, což při počtu třiceti koní je nějaké práce!
  

  Koně stojí frontu u automatu na jádro. Když dostanou hrst jádra, musí obejít areál propracovaným systémem cest a jednostranných branek. Tak nachodí potřebné kilometry pro zdraví.

• Víkendový kurz mě nadchl natolik, že jsem se přihlásila k dvouletému studiu oboru „Ošetřovatel kopyt“  a nesmírně se těším na další vědomosti a dovednosti.

Preparát kopyta. Není možné kopyto pochopit, dokud se nepodíváte dovnitř.

V posledních letech jsem dospěla ke smutnému názoru, že stav kopyt domestikovaných koní a zažité postupy péče o ně se dají směle nazvat obecně přehlíženým a akceptovaným týráním zvířat. Nevýhodou koní je, že trpí potichu a pro člověka pracují až do chvíle, kdy jim roky mrzačené nohy vypoví službu a dál to prostě nejde. Proto jejich utrpení zanikne ve vší té záplavě více viditelných týraných pejsků a kočiček, kožešinových zvířat atd.

Moc ráda bych se jednou dočkala dne, kdy se diskuze koňáků, ať už virtuální nebo skutečné, o úpravě kopyt, podkování atd. budou opírat o argumenty vycházející z biomechaniky kopyta, fyzikálního působení jednotlivých kostí, kloubů a šlach, chemických vlastností různých druhů rohovin v kopytě atd. Ve chvíli, kdy i příručky o péči o koně, které se snaží vzbudit dojem odbornosti a učí majitele koní, jak se o své čtyřnohé partnery starat, hlásají nesmysly a na fotografiích údajně zdravých kopyt ukazují kopyta očividně nemocná a deformovaná, nemá běžný majitel koně příliš šancí skutečně pochopit, co se jeho příteli a partnerovi děje s nohama a kde tkví příčina mnoha vracejících se a zdánlivě nepochopitelných zdravotních problémů.

Ještě tak před rokem by mi myšlenka domácí výuky vlastních dětí připadala extrémní. Řekla bych si, že zas až tak alternativní nejsme a že je prima si na půl dne od dětí odpočinout a pracovat si na svých věcech.

Rok se s rokem sešel a najednou jsme už tři měsíce oficiálně v režimu domácí výuky. Jak to tak bývá, postupnou shodou okolností a nasměrováváním osudu jsme se octli v situaci, která nám ze začátku připadala nad naše síly. Udělali jsme další „skok víry“ a řekli jsme si: „Co nejhoršího se může stát?“. I kdybychom jako domácí učitelé naprosto selhali, nejhorším myslitelným výsledkem by bylo to, že některé naše dítko by opakovalo ročník. A vzhledem k tomu, že kluci šli do školy v čerstvých šesti letech, nebyla by to žádná tragédie.

K našemu rozhodnutí nás vedlo zjištění, že škola dětem nepřináší žádné velké potěšení a celkově zklamala jejich očekávání. Radost z poznávání nových věcí sice stále přetrvávala, ale přidal se stres, tlak, celkem rychlý postup probíranou látkou atp. Starší syn je navíc velice senzitivní a snadno vyrušitelný. Proto i přes vysokou inteligenci nosil špatné známky z úkolů, které sebou nesly důraz na rychlost a soutěživost nebo naopak šlo o jednotvárnou činnost. Většinu škody na prospěchu natropily pětky za zapomenuté pomůcky a úkoly. Syn si přestal věřit a z obavy, že udělá chybu na jakékoliv otázky ohledně probíraného učiva pro jistotu přestal úplně odpovídat.

Pátrali jsme tedy nejprve po alternativní škole, kde by nebylo známkování a děti by v ní poznávaly svět hravější formou. Taková škola ale je na dojezd daleko a tak jsme nápad zavrhli.

Jakmile jsme si připustili, že není důvod, abychom domácí výuku svých dětí nezvládli, začali jsme se na společnou novou zkušenost těšit.

Moc nás potěšil přístup paní ředitelky ZŠ Komenského ve Světlé nad Sázavou. Škola nám ve všem vyšla vstříc, absolutně v ničem není problém a paní učitelky skvěle spolupracují i po telefonu a mailu. Vážím si toho, protože to pro ně znamená i práci navíc: nachystání podkladů a minimálně jednou za čtvrt roku individuální konzultace s domškoláčkem.

Tři měsíce domácí výuky není mnoho. Možná je ještě příliš brzy na nějaké závěry. Ale některé poznatky a zážitky z našeho nového režimu jsou tak výrazné, že už teď je mohu s klidným srdcem napsat jako naše přínosy a zápory domácího vzdělávání.

Naše plusy:

1. Obě děti jsou celkově klidnější a veselejší. Odpadl ranní stres, začínáme den pozitivně a v klidu, vlastním tempem. Odpadl i můj stres z kontrolování aktovky, dopisování si s učitelkami, proč syn neměl to či ono atd.
2. Více času trávíme spolu, kluci se chodí „potulit“ kdy se jim zachce – jako by si tím dobíjeli baterky. Prožíváme společně radost z poznání a úžas nad mnohými věcmi.
3. Učení přizpůsobíme jejich biorytmu a aktuální kondici a náladě. Můžeme střídat předměty podle libosti, zařazovat přestávky.

Zkoumáme hlínu lupou

Naše mínusy:

1. Dvě děti ve dvou třídách (první stupeň) se toho musí naučit opravdu hodně. Musí držet krok se svými spolužáky a domácí vyučování nám nedává svobodu např. zaměřit se na přírodopis a angličtinu a s matematikou postupovat ke složitějším operacím až bude dítko např. o rok starší. Takže představa o tom, jak budeme dělat společné projekty a do hloubky prozkoumávat to, co nás zrovna zaujme, se nejeví příliš reálně. Abychom drželi krok s výukou, musíme „makat“.
2. Maminka prostě nemá tu samou autoritu jako paní učitelka a trvalo nám cca měsíc, než si dítka přerovnala v hlavě, že se pracuje bez odmlouvání a že i násobilka a podobné rutinní procvičování je prostě potřeba a bereme to vážně.
3. Každé dítě si při studiu vyžaduje mou úplnou pozornost, tudíž někdy je opravdu potřeba věnovat se každému zvlášť a to klade veliké nároky na čas. Cítím ale trend k větší samostatnosti, který ještě podporujeme procvičováním samostatné práce s textem a vyhledávání informací na internetu.

Výlet s mapou a buzolou

Aby kluci neztratili kontakt s vrstevníky, přidali jsme do rozvrhu kroužky a tréninky a v podstatě každé odpoledne tráví sportem nebo jinou činností a to beze mě.

Domácí výuka mi o mně samotné odhalila, že někdy stačí málo a jsem stejně neurotická, netrpělivá a nátlaková, jako klasická paní učitelka, když zrovna nemá svůj den (nebo dekádu). Samotné mi trvalo první měsíc až dva, než jsem se naučila svoje emoce krotit a postupovat trpělivě a klidně za všech okolností. Není moc příjemné se o sobě dozvědět, že jste odpudivý cholerik. Ale podařilo se mi na tom zapracovat a mám z naší výuky čím dál větší radost.

Jsme teprve na začátku naší dobrodružné cesty, ale už nyní jsme moc rádi, že jsme se na ní vydali.

P.S. od Jiříka, staršího domškoláčka:

Jsem moc rád že nás maminka učí, a doufám že to tak bude ještě dlouho. A pro všechny ostatní, budu rád, když se domácí výuka bude vždycky oblíbená.

Před pár dny jsem vzala na vyjížďku moc milý manželský pár. Dostali vyjížďku darem. Seznámili jsme se, řekli mi, že na koni seděli čtyřikrát v životě (v to počítáno i dětské povození před pětačtyřiceti lety). Byli překvapeni, že jsem nachystala koně i s vodiči. Mysleli, že všichni sedneme na koně a vyrazíme do terénu. Vyjížďku si nakonec užili i bez otěží. Toto nedorozumění mě ale inspirovalo k tomuto článku.

Kdo naše koně zná, ví, že jsou zvyklí na jemné pobídky a maximálně se snažíme o jejich komfort a potěšení z aktivit s člověkem. Pokud na ně posadím začátečníka, dám mu do ruky otěže a vyšlu ho do terénu, aniž bychom společně nejprve popracovali na jízdárně, zklidnili ruce a vybalancovali sed, jdu naproti těmto událostem:

1) Koník, kterému vadí tvrdá ruka jezdce, který mu takzvaně „visí v otěžích“, bude pohazovat hlavou, bude se snažit vyhnut nepříjemnému tlaku. Minimálně bude nepříjemný a naštvaný, v horším případě bude zrychlovat a snažit se mít nepříjemnou vyjížďku rychle za sebou. Někteří koně by i mohli začít hledat cesty, jak se nepohodlného pasažéra zbavit. (Nemyslím, že ti naši, ale jsou to zvířata, ne stroje. Takže kdo ví…)

2) Koník zvyklý na jemné pobídky holení bude pod jezdcem, který se ho křečovitě drží nohama, naklusávat nebo i nacválávat a to ve chvíli, kdy si to jezdec nepřeje. Nedělá to proto, že by chtěl být rebel, ale proto, že je zvyklý na holeně reagovat a přimáčknuté nohy mu říkají: „Zrychli, zrychli, zrychli…“.

Pokud tedy odmítnu nechat vás si koně samostatně vést na vyjížďce, protože o vás nic nevím a nikdy jsem vás v sedle neviděla, není to proto, že bych vám chtěla upírat vítr ve vlasech a extázi na hřbetě koně. Je to z úcty k vám, obavy o vaše bezpečí a z lásky k naším koním.

Vyjížďku, kdy vám koně někdo vede, si můžete krásně užít, procítit si koně pod sebou, vnímat, jak vás jeho hřbet hřeje a ještě se rozhlížet po lese. I dlouholetý koňák může být překvapen tím, jak moc vnímá koně, když ho někdo vede a místo sedla má jezdeckou dečku (tzv. pad) nebo voltižní madla a deku. Už se nám to nejednou stalo, že takový jezdec pak byl sám překvapen svými pocity z takové vyjížďky.

Dovolím si být ještě radikálnější a podívat se na problém z druhé strany. Pokud jste začátečník a plni nadšení nastoupíte na nejbližší ranč nebo jízdárnu a tam vám dají do ruky otěže nastrojeného koně a řeknou: „Tady ho máte, vemte ho ven nebo na jízdárnu. Je hodný.“, a přitom vás vidí prvně v životě, poděkujte, otočte se na podpatku a jděte domů. Tedy pokud koně máte opravdu rádi, vážíte si jich a chcete jezdit v souladu se svým svědomím. To samé platí i pro vyjížďku „ve špalíru“, kde se koně drží jeden za druhým s následují toho prvního. Je tu sice větší šance, že vás kůň v pořádku doveze domů, ale o nějakém souznění s koněm a pocitu, že ho máte pod kontrolou, nebude řeč.

Kdo svoje koně miluje, bude nejen pracovat sám na sobě, aby jim na hřbetě nevadil a nezpůsoboval nepříjemné pocity v hubě, ale bude i pečlivě vybírat, co na jejich hřbetě dovolí ostatním.

Ohleduplnost nám koně vrací klidem a důvěrou.

Druhá půlka března se nesla v očekávání kůzlátek. Zorka měla veliké břicho a vemínko nalité k prasknutí. Já měla nastudovanou literaturu a cítila jsem se teoreticky vybavená k tomu, abych  mohla sledovat zázrak zrození nejroztomilejších mláďátek v Opidu a pořídit desítky fotek kůzlátek ze všech úhlů. Odborná literatura mě ujistila, že naprostá většina porodů proběhne klidně a bez problémů a že se tedy nemám nervovat.

Kozenka si vybrala k porodu noc, kdy jsem byla na Opidu jediná dospělá osoba. Polehávala a když jsem se přišla kolem půlnoci podívat, už se pusinkovala s krásnou čerstvou kozí holčičkou, kterou už stihla i olízat do čista. Dál ale porod nepostupoval. Dívala jsem se na kozu ležící a netlačící, ze které trčí plodové obaly naplněné vodou a nic jiného. V hlavě jsem si probírala databázi všech načerpaných informací a teprve v tu chvíli mi došlo, jak jsou všechny poučky vágní. Byla jedna hodina a stále se nic nedělo. Po konzultaci s veterinární pohotovostí v Praze, jsem opatrně do kozy sáhla umytou a naolejovanou rukou. Nahmatala jsem jednu nohu. To bylo málo. Ať jsem dělala co jsem dělala, nedařilo se mi v tom vlhkém a horkém chaosu v kozím břiše zorientovat a najít zbytek kůzlete. Pak jsem konečně našla druhou nohu skrčenou ve špatné pozici a hlavu. Aspoň že ta byla na svém místě a čumákem napřed. Nožku jsem tedy narovnala, ale koza se stále tvářila, že s porodem již skončila.

Telefonovala jsem veterinářům. Nic. Jednoho se mi podařilo vzbudit. Byl ochoten se mnou konzultovat po telefonu, ale vůbec se netvářil, že by v půl druhé v noci někam jel (a nemá to k nám daleko!). Byla jsem tak ve stresu a zavalená pocitem zodpovědnosti za životy kozy i kůzlat, že jsem se s ním ani nedohadovala. Veterinář mi řekl, že jakmile jsem do kozy sáhla a začala s kůzletem manipulovat, musím ho prostě vytáhnout za každou cenu.

Takže opět namydlit a naolejovat ruku a znovu. Vytahovat za nohy kůzle z kozy, která je sice otevřená, ale nemá kontrakce a nespolupracuje, byl zážitek, který nikomu nepřeji. Nářek kozy se nesl nočním tichem a jako máma dvou dětí jsem si dovedla aspoň vzdáleně představit, jaká muka jí působím. Zároveň jsem se bála, že přetrhnu kůzle. Takový malý horror v kozím chlívku, zatímco ostatní sousedé klidně spí. Podařilo se mi vytáhnout ven drobnou kozičku. Byla živá, díky Bohu. Koza se na mě dívala vyčerpanýma a vyčítavýma očima. Drmolila jsem omluvy, konejšila jsem ji a ošetřovala kozičce pupík.

Zorka s oběma kůzlaty

Následovalo několik fatálních chyb způsobených mou nezkušeností a totální vykolejeností. Veterinář mě ujistil, že mohu být v klidu, že jsem koze jistě nic neudělala a že se mám přesvědčit, zda nemá v sobě ještě kůzle třetí. Zároveň mi řekl, ať už je nechám na pokoji, ať si všichni odpočinou. Naposledy jsem vyšetřila kozu a když jsem nenahmatala nohy dalšího kůzlete, oddychla jsem si a ještě asi padesátkrát se Zoře omluvila. Nechala jsem tedy rodinu v klidu a nedohlédla jsem na to, aby druhorozená kozenka dostala hned po porodu mlezivo. Tím jsem jí, bohužel, uškodila hned na startu.

Po dvou hodinách spánku na gauči a v kompletním farmářském odění jsem spěchala do kozího domku. Kůzlata vypadala velmi dobře, ale vyčerpaná koza jim nepostála, aby se dostala k vemeni. Zvedla jsem ji a přikládala kůzlata ke strukům. V tu chvíli mi začala kojící pohotovost. Následující dva dny jsem ve dne v noci chodila ke kůzlatům a snažila se, aby se napila z vemene nebo aspoň z láhve. Velmi rychle jsem se rozvzpomněla na zvláštní stavy mysli kojících matek, které přikládají v noci dítě k prsu, ale mozek jim v tu chvíli není schopen poskytnout informaci kde to jsou, proč tam jsou a jak se jmenují. Spala jsem oblečená se psy na gauči a když po třech hodinách spánku zazvonil budík, nasadila jsem čelovku a potácela jsem se ke kozám do výběhu. Ještě že mě můj drahý Jiří jednu noc vystřídal a daroval mi tím opět schopnost uvažovat a souvisle komunikovat.

To všechno se ale dělo až po závěrečném překvapení našeho prvního kozího porodu. Veterinář se dostavil dvanáct hodin po porodu – tedy v poledne následujícího dne. Půl hodiny před jeho příchodem Zorka překvapivě porodila třetí, mrtvou kozičku. Veterinář tedy nasadil koze antibiotika do svalu i do dělohy a zavrčel něco o tom, že je divné, že jsem tam třetí kůzle nenahmatala.

Když je potřeba ohlídat, zda maminka holky opravdu krmí…

Třetí den po porodu se mi menší kozička nezdála. Návštěva veterinářky potvrdila těžký zápal plic  s počínající otravou krve.  I když jsem o té chvíle měla kůzle ve vlastní posteli, zahřívala ho a co hodinu dvě jsem se o snažila nakrmit, nepřežilo. Antibiotika už pro něj přišla pozdě. Zřejmě se nalokalo plodové vody už během porodu a s největší pravděpodobností se při krmení z lahve dostalo do plic i mlezivo.

Po celé té anabázi nám tedy zůstala jediná zdravá kozička a její vyčerpaná matka. Zorka se k mé veliké radosti dobře zotavila a už přibírá na váze.

Tento zážitek v nás nechal smutek, pocit selhání i vztek. Ještě že malá Xena – tak jsem pojmenovala malou bojovnici, která jediná přežila – brzy našla způsoby, jak nás rozptýlit a rozveselit. Její vitalita a nekonečná roztomilost nám dává mnoho radosti.

Xena dovádí venku

A voní jako miminko :)

U nás v Opidu zakouším pocity, které si z let městských vybavuji jen stěží. Pocity, které bych přála každému. Pocit klidu, absence tlaku a termínů, pocit zostřených smyslů a veliké radosti z práce.

I když nás zima letos prověřuje neustálými přívaly sněhu a k běžné péči o zvířata přibyl tanec s hrablem na sníh, je v tom něco zvláštně uspokojivého – vyjít ven, někdy ještě nebo už za tmy a začít pečovat o naše malé hospodářství. Vdechuji mrazivý vzduch v němž je zvláštní čistota a průzračnost a stabilním tempem se přesouvám od jednoho výběhu  druhému, dělám jeden úkol za druhým a kudy projdu, tam zůstávají sytá a napojená zvířátka, čisté prostředí, sníh shrabaný na úhledné kopy podél cesty vyhrabané dostatečně do  široka na Toyotu Land Cruiser i s vozíkem.

V tom tanci s kýbli, lopatou, konvemi a vidlemi je něco uklidňujícího a uspokojivého. Připadám si jak čarodějka, která čeho se dotkne, to rozkvete a dobře se tomu daří. Při tom všem je čas i pokochat se rampouchy na okrajích střechy chlívku, přejet pohledem elegantní siluety sněhem pocukrovaných hřbetů koní, zabořit nos do srsti na jejich krku a zhluboka vdechovat jejich vůni.

Když tlačím kolečko od hnojiště do stáje na kopci, cítím, jak mi zabírají všechny svaly, jak se nezadýchávám, jak mi pohyb dělá dobře. A mám radost, že mám silné pružné tělo, které se za dobu našeho farmaření otužilo a úspěšně odolává bacilům.

Jsem vděčná za to, že náš den neřídí tolik hodiny, jako vlastní biorytmus a potřeby našich zvířat. Můžeme si dopřát i odpolední odpočinek bez výčitek svědomí.

Ne že by nás stále ještě neprovázela nutnost hlídat si termíny plateb, počítat, za co se koupí seno a být včas ve školní družině, kde čeká naše droboť. Ale ve zbývajícím čase je hodně svobody a prvotřídní dřiny s okamžitými plody.

A proč to všechno píšu? Protože si někdy matně uvědomím, že tyhle vteřiny, kdy jsem ponořená do stoprocentně smysluplné a uspokojující činnosti, nejsou samozřejmost, ale velký dar.

Když jsem zhruba před rokem četla článek o farmářce, která si umývá vlasy moukou, říkala jsem si, že alternativa je fajn, ale zas nemusíme zacházet do extrémů, že ano. Pobavilo mě to a zapomněla jsem na to.

Letos v létě jsem na facebooku narazila na skupinu žen, které zcela odmítly používat chemii na vlasy a jedou na systému „no-poo“ (tedy „no shampoo“). Neuchvátily mě tolik ani ekologické a etické argumenty, jako fotografie krásných a zdravých vlasů.

Protože ráda experimentuji a pořád přemýšlím, jestli naše zaběhnuté zvyklosti nejdou dělat lépe a chytřeji, vyzkoušela jsem to a „umyla“ si vlasy těstíčkem z žitné mouky. A ejhle, vlasy krásné, čisté. Z pokusu se stal najednou zcela přirozený trend v naší péči o tělo a vlasy. Velice rychle mi začalo připadat normální umíchat si „šampon“ před mytím v mističce, vyklopit na hlavu, promasírovat, nechat působit a opláchnout. Receptur je mnoho. Mnohé ženy dokonce přišly na to, že jim stačí oplachovat vlasy jen čistou vodou a některé je pouze pečlivě vyčesávají kartáčem z kančích nebo sisalových štětin.

Momentálně u mě vítězí kašička z marockého jílu s několika kapkami arganového oleje. Na vyrovnání pH vlasů přidávám nakonec slabý octový oplach.

Místo chemického barvení jsem zvolila čistou hennu, protože mám prostě zrzavou barvu ráda. Ale přírodních barev na bázi henny a jiných bylin je celá řada a nadchla mě firma Khadi.

Kde vidím přínosy:

1. v koupelně ubyly lahvičky, které stojí hodně peněz a je těžké udržet je uspořádané
2. mám dobrý pocit, že nepodporuji firmy, které produkují šampony s minimálním množstvím přírodních a hodnotných ingrediencí, zato investují do reklamy
3. vlasy stačí mýt jednou až dvakrát týdně
4. vlasy vypadají zdravě a spokojeně

Dnes máme s mým chotěm 10. výročí svatby. Včera jsme spolu bilancovali naše vzestupy a pády, období, kdy jsme se jeden druhému odcizili a pak krásné období, kdy jsme se zase našli, znovu zamilovali a objevili ještě větší blízkost a propojení, než dříve. Sami jsme překvapeni tím, co zažíváme. A i když nás mohou zaskočit ještě různé životní výzvy a nepříjemnosti, sami cítíme, že zpátky, do stádia housenky, už se nevrátíme.

To všechno se mohlo přihodit jen proto, že jsme se snažili na sobě pracovat, růst, pěstovat schopnost milovat sami sebe a odpustit si. A to oba. Proto tímto děkuji svému muži Jiřímu za jeho výjimečnost, obrovskou sílu a duši válečníka, která mu umožnila porazit své největší nepřátele a démony, které měl sám v sobě. Vyvíjí se a zraje směrem k laskavosti a čistotě mysli, schopnosti radovat se ze zdánlivě prostých a běžných okamžiků, které se ale tím, že je prožíváme spolu, stávají magickými.

Děkuji mu, že mi důvěřoval, když moje srdce nasměrovalo celou naši rodinu k velikému skoku víry – opuštění městského bytu a zakoupení starého domu ve vesnici, kde bydlí celoročně jen deset rodin. Ráda pozoruji, s jakou radostí vklouzne do ušmudlaných montérek, popadne svou milovanou motorovku a jde chystat dřevo na zimu. Ta role přírodního muže, zemědělce a kutila mu prostě sedí.

Na kurzech se setkávám s mnoha muži a ženami. Vyprávíme si o životě a o vztazích. A vidím, že mnozí z nich prožívají životy tak, jako my dřív. Ten pocit, jako byste byli zaliti v betonu a měli jen úzký průzor ven. Tou škvírkou stíháte pobrat je uspěchanou každodenní rutinu, kypí ve vás vztek na všechno a na všechny nebo se naopak utápíte v sebelítosti. Mnozí lidé odhodili tu nepříjemnou skořápku, něco se v mozku sepnulo, duše se konečně nadechla, ale partner stále ještě v betonu trčí. A tak ho s sebou vláčí jak kouli na noze a modlí se za změnu.

Děkuji svému Jiřímu, že na něm můžu milovat a uctívat vše, co mužskému prvku v přírodě prostě patří – jeho sílu, schopnost a vůli tvořit a stvořené chránit, stabilitu. Také mu děkuji, že svou schopností uctívat vše, co je ve mně ženské, tyto moje atributy nechal vykvést do nebývalé krásy a kvality.

Děkuji za svobodu, kterou mi dává a trpělivost, kterou se mnou má a jeho ochotu vrhat se se mnou do dalších a dalších dobrodružství.

Třeba jednou sám napíše knihu nebo povede kurz pro muže o tom, jak zvítězit sám nad sebou, dovolit si žít šťastný a naplněný život a ve své ženě vidět dokonalou a zářivou bytost.

Děkuji, že mi ukázal, jaká nesmírná síla vznikne, když se spojí muž, který se nebojí být mužem, se ženou, která se nebojí být ženou.

Miluji Tě, Jiří!

A ještě k tomu je fešák :)