Nastalo, z našeho pohledu, nejkrásnější období v roce. Ubývá obtížného hmyzu, vítr přináší zvláštní podzimní vůni a přitom se přes den můžeme ještě vesele promenádovat v tričku s krátkým rukávem.

Dnešní manželův dovolenkový den jsme částečně strávili čištěním spodní pastviny. Bylo to příjemné, romantické a i na odpočinek zbyl čas.

Také nám přibylo několik nových obyvatel farmy. Pávice dlouho tesknily po Vilibaldovi, který padl za oběť hladové lišce. Přivezli jsme jim proto pavího dorostence a modlíme se, aby to byl skutečně kluk a už příští rok aby ozdobil Opidum svým krásným vějířem tak, jak jsme na to byli dlouho zvyklí. Zatím jsou zavřeni ve voliéře, protože pávi si na nové bydliště dlouho zvykají.

Spolu s pávem přivezl Jiří i záhadný, mrskající se pytel. Podal mi ho se slovy: „Na, vypust to u slepiček ve výběhu.“ Netušila jsem, co z pytle vyleze. Objevila se krásná landeská husa. Jiří neměl s sebou drobné a tak dostal k pávovi ještě husu. Hned druhý den jsem jí jela pro partnera a nyní si spokojeně bydlí ve velkém výběhu se slepičkami a čvachtají se v malém bazénku. Plánuji jim vybudovat bydlení a výběh u rybníčku. To bude radosti. Takto mají zatím provizorium, protože jsem je skutečně nečekala.

Vyjížďky jsou nyní báječné a sklizená pole nabízejí prostor k mnoha silným zážitkům v sedle. Cválat krajinou naprosto v klidu a na koni, který reaguje na nejjemnější pobídky, se nedá ničím nahradit.

Z kozího mléka se učím dělat sýr, ale to si pak vyžádá samostatný příspěvek, Je to zajímavá alchymie a i když ne vždy vše vyjde podle mých představ, výsledky jsou chutné. Až tak, že je o ně rvačka.

Tento víkend hostilo Opidum historicky první opiďácký kurz „Cestování mimo tělo a lucidního snění“. Prvních sedm statečných mužů se učilo vycvičit svou mysl natolik, aby byli schopni poznávat i jiné světy, než naši každodenní „hmatatelnou“ realitu.

Ani nemohu vyjádřit, jak moc nadšená jsem byla z atmosféry, kteru tato parta v Opidu vytvořila! Sešlo se sedm inspirativních a zajímavých osobností a užili jsme si víkend na maximum. Samotné mi připadalo, že kurz trval několik dní – tak byl intenzivní. Zvlášť sobota, nabitá teorií, byla náročná, ale to byl jediný způsob, jak se připravit na praktická cvičení naplánovaná na sobotní noc.

Takže, chlapi, děkuji! Bylo mi ctí!

Opekání buřtíků v ovčím výběhu. Škoda, že později už se nedalo zachytit na fotografii to hvězdné nebe a naše bubnování na vše, co bylo poruce.

„Mami, proč voníš jako koza?“ zeptal se mě právě Jiříček. Protože jsem se po půl hodině vynořila z kozího chlívku propocená jak maratonská běžkyně a vítězoslavně jsem třímala kastrůlek s litrem mléka. Ano, do našeho vživota vtrhly kozy. Respektive lehkomyslně jsme si je do něj pozvali.

U srdce nás hřeje, že jsou krásné. Zorka je bílá krasavice s bradkou , velikým měkkým vemínkem a nádojem tři litry lahodného mléka denně. Navíc při dojení stojí jako přibitá. Prostě koza snů pro naprostého začátečníka. Umí se krásně postavit na zadní nožky a okusovat větvičky vysoko, vysokánsko.

Barča je hnědá antilopa. Velice mlsné a přítulné stvoření, dokud jí nesáhnete na vemeno. To dokáže vystartovat a strhne k zemi i dobře rostlého chlapa, když to nečeká. S Barčou si dáváme každý večer dámský wrestling. Myslím, že John Cena by už ode mě mohl odkoukat pár triků. Naše typická pozice při dojení je, že jednou rukou držím Barču za řetízek kolem krku – jemně, abych ji neškrtila, nohy mám široce rozkročené a hlavou se opírám koze o boky, aby mi neuskočila ke kastrůlku. Z druhé strany ji jistí koza Zora, která nechápavě hledí na kolegyni, proč s tím jako nadělá tolik cavyků. Pak přijde kaskadérský kousek trefování se mlékem ze struku do kastrůlku stojícího více než půl metru od kozy. Toto cvičení, po kterém se vypotácím z kozího domku v pravoúhlém předklonu a záda narovnávám celou cestu k brance výběhu, provozujeme každý večer. Měli jsme zpočátku hrdinnou tendenci Barču rozdojit na dvě dojení denně, ale jednou mi ten zápas bohatě stačí.

Kozenky májí půvabné čumáčky, které jako by se neustále usmívaly. Usmívaly se i když sledovaly, jak důmyslný elektrický ohradník jsem pro ně připravila. Propluly jím do dvaceti vteřin. Přitom náš ohradník je dimenzovaný na hektary a hektary pastvin a bije momentálně jen do kozího výběhu. Dává tedy pěkné šlupky. Chlapi z Opida tedy nelenili a víkend strávili taháním prken a kůlů a stavěním bytelné druhé ohrady kolem ohradníku. Je pravda, že sám hospodář u toho něco brblal o tom, že takhle to přeci nebylo v plánu.

Výběh byl znovu slavnostně uveden do provozu. Zorka se rozhlédla, zkušeným okem poznala, kde je nejnižší místo, a proskočila mezi dvěma elektrickými páskami, přeskočila prkno a vyrazila směrem k blumám a slivoním.

Jali jsme se tedy zvyšovat ohradu další řadou prken. Hospodář parafrázoval velikána Járu Cimrmana a prohlásil, že už tu ohradu stavíme sedmý rok a že už to přestává být vtipné… Opravdu nám ty tři dny v tu chvíli jako sedm let připadaly.

Nyní jsou kozenky tam, kam patří. Uvidíme, jak dlouho jim to vydrží. A my v těch klidných chvilkách mezi jejich eskapádam pijeme „kozakao“, smažíme „kozačinky“ a vymýšlíme další pokrmy, kam můžeme naši novou, vzácnou tekutinu přidat. Zatím je mléka přebytek, než začneme dělat sýry.

Abych děvčatům nekřivdila a nedělala z nich poťouchlá stvoření, musím přiznat, že chvilky se Zorkou, kdy mléko krásně cinká o nádobu a voní a kozenka  přežvykuje, mi připadají krásně poklidné a takové „ženské“. Vůně kozího mléka mi připomíná vůni mateřského mléka z pusinek mých dětí, když jsem je uspané kojením políbila na dobrou noc. Jako máma si umím představit, jak kozu ve vemínku mléko tlačí a tak si u té bohulibé činnosti popovídáme o těchto a podobných ženských záležitostech a když je vemínko prázdné, rozloučíme se a popřejeme si dobrý den nebo dobrou noc.

A třeba se někdy dočkám a do klubu se přidá i Bára a přijde na to, že v klidu postát je konec konců příjemnější, než poskakovat tam a zpět a dovedně mi lámat prsty pod řetízkem na krku.

Když na mě na obrazovce vykoukly následující fotografie, věděla jsem, že si je nemůžu nechat jen pro sebe. V rámci Dlužfestu – víkendu pro naše přátele, přijela i kamarádka Andrea, která žije acro jógou (mimo jiné) a vyzkoušela si, jak to vypadá, když se jogín proplete s koněm 🙂

Běhání s pejsky, s koňmi i bez nich mě postupně přivedlo k „bosé“ obuvi a nášlapu přes přední část chodidla. Léto nás naučilo, že nakonec boty nejsou potřeba vůbec. Že se dá bosky chodit na houby, na výlety a i do obchodů.

Víme, že řady bosonožců se utěšeně rozrůstají a máme radost, že jsme potěšení z bosé chůze také objevili. Je zvláštní zjistit, že naše chodidlo je uzpůsobeno k chůzi. Je osvobozující vyrazit si bez bot po dešti, projít všechny louže a nenechat se omezovat ani potůčky a jinými přírodními překážkami. Prostě jdete přes hory a doly a neřešíte, jestli si umáčíte boty a strávíte zbytek dne v mokrých botách a ponožkách.

Není lepší lék na stres a starosti, než zout boty a vyrazit do lesa na houby. Krásně se promasírují všechny akupresurní body na chodidlech. Člověk pak nemá pocit, že se hrne lesem jako tank, ale že je součástí ekosystému.

Bosá chůze s sebou nese i problém se sehnáním botek na dny, kdy přeci jen nějakou ochranu chodidla chcete. Naši kluci si rychle zvykli, že je prima, když jim nohu nic neomezuje a netlačí. Najednou cítí, že běžné botky vždycky někde tísní a dřou. Proto je asi jen otázou času, kdy u nás v Opidu uspořádáme kurz šití indiánských mokasínů s našimi přáteli – indiány Lidkou a Jendou.

Před pár dny si náš Jiříček s taťkou Jirkou vyšli bosky objevovat Lednicko-valtický areál. Jemně pršelo a oba si procházku v měkkém písečku moc užívali. Jiříček pohledy kolemjdoucích neřešil a na otázku „Ty, Jiříku, je to možný, že jsme tu bosky jen my dva?“ odpověděl: „Nene, ještě je tu bos támhleten pejsek.“

Včera jsme zařizovali nějaké nákupy v Čáslavi a opět jsme nechali boty doma. Bylo moc příjemné cítit pod nohama rozehřátou dlažbu i asfalt. Teprve teď si uvědomuji, kolik námahy navíc stojí ženu např. udržet při každém kroku na nohou módní letní pantoflíčky. Kolik svalů se zapojuje úplně nesmyslně, jen aby ta zbytečnost držela na noze.

Nejlepším potvrzením krásy bosé chůze jsou naše děti, které ji přijaly radostně a samozřejmě a užívají si s námi každý bosý kilometr.

Když se tak kolem sebe rozhlížím po Opidu, vidím už upravené hezké prostředí a systém, který funguje ( i když pořád je co vylepšovat). Mám z toho velikou radost. Žijeme zde 16 měsíců a na začátku naší venkovské etapy jsme prožívali i vtipné momenty vycházející z toho, že jsme stěhovali do hospodářství s minimem předchozích zkušeností.

Já i manžel jsme bytové děti a jediné zkušenosti s farmařením jsme vypozorovali na farmě Kozodoj v Karlových Varech, našem milovaném místě s milovanými lidmi. Nastěhovali jsme se v půli března na vesnici, kde je 8 trvale obydlených domů a dalších deset víkendových chat. Jinak nic. Jen klid a krásný výhled na zalesněné kopce. Od začátku jsem se toho nemohla nabažit a moje okouzlení trvá do teď.

První půl rok byl ve znamení vyvážení nekonečných hromad nepořádku a nepotřebných věcí. Třídění, nakládání, vyvážení, pálení… Zároveň budování zázemí pro koně. Hned v prvních týdnech nás potrápily nepěkné sněhové bouřky, kroupy a vítr, který odnesl část střechy. Na půdě bylo dalších 8 měsíců spousta hrnců a staré necky, abychom chytali dešťovou vodu.

Živě si vybavuji, jak jsem ve tři ráno zírala z okna na stromy ohýbající se pod vichřicí a myslela jsem na Dártíka s Eshly, jak to tam ve svém novém výběhu s pláštěnkami zvládají. Přístřešek se teprve budoval a hned takové počasí. Počítala jsem minuty do rozbřesku, aby mělo smysl utíkat koníky zkontrolovat. Jakmile bylo trochu vidět, běžela jsem za nimi a našla jsem jen dva koně spokojeně baštící seno a překvapené, co dělám v jejich výběhu v tak brzkou hodinu. Já nevyspalá, oni spokojení.

Učili jsme se topit v kamnech. Prvních několik týdnů jsme topili v kamnech napůl zanesených popelem, protože jsme nevěděli, jak mají kamna vlastně zevnitř vypadat. Polínka jsme si řezali ve stodole ruční pilou a bylo to nesmírně romantické. Když mě pak napadlo kamna vyčistit, volala jsem rozjařeně choti, že v kamnech je dalších 40 cm místa a dokonce rošt! Vůbec jsem ho tam nečekala. Při jednom vehementním přikládání do zenesených kamen můj choť nadzvedl plát a rázem byla dýmu plná celá chalupa. Plát si nechtěl sednout na své místo, tak venku potmě a poslepu našmátral balvan zvící koňské hlavy a plát jím zatížil. Ten balvan nám na kamnech seděl ještě několik týdnů, dokud se někteří hosté nezačali ozývat, že to už je přeci jen trochu moc „skautské“. Mně to připadalo roztomile rustikální a cokoliv skautského mi není cizí. Tak jsem balvan ještě nějakou dobu hájila, než kamnáři plát usadili bezpečně zpět.

S hospodářstvím jsme získali i cca 13 slepic a kohouta. Nedostali jsme k nim víc instrukcí, než ráno a večer nasypat pšenici a granule a dolívat vodu. Nějakou dobu to opravdu fungovalo a vajíčka byla delikatesní. Pak stačila jedna páteční noc a ve výběhu jsem našla 8 mrtvolek, několik slepic zmizelo beze stopy a jedna jediná přežila. Řekla jsem si, že se zachovám jako správná hospodářka a tuhé mrtvolky jsem vykuchala a naporcovala alespoň pro psy. Ti moje snažení neocenili a odítli se masa dotknout. Jednu jedinou slepičku, značně otřesenou, jsem večer zavřela do kurníku (ano, konečně nám došlo, že dvířka do kurníku se na noc zavírají) a rozloučila jsem se slovy: „Neboj, maličká, já tě ochráním.“ Ráno jsem utíkala jedinou přeživší slepici přivítat do nového dne. Seděla tam tak tiše. Říkala jsem si, že se ještě asi nevzpamatovala ze šoku. Pak jsem si všimla, že nemá hlavu. Otvorem po vypadlé cihle se do kurníku musela dostat kuna. Ze dne na den jsme byli bez vajec. Nyní máme hejno cca 70-ti slípek vlastního odchovu a fungující systém zavírání kurníků.

Také si do teď pamatuji ten pocit naprosté absurdity, když jsem se snažila vyházet vidlemi seno do patra ve stodole. Předchozí majitelka mi popisovala, ja si ho tam se synem vyházeli jako nic. Já jsem na ten správný grif nemohla přijít. Seno se mi půvabně pokaždé sneslo na hlavu a kdyby mě nekdo sledoval, nabyl by asi dojmu, že provádím jakési rituální očistné senné koupele.

První tři měsíce jsem se skoro nedostala do sedla. Pořád bylo něco důležitějšího na práci. Když už se mi konečně podařilo nasedlat Dárta a vyrazit pryč, zjistila jsem, že je na své kobyly tak fixovaný, že se mnou 300 metrů couval přes louku, aby na ně viděl. To by mi samo o sobě tolik nevadilo, kdyby se bývali hned při sedlání nepřišli podívat sousedé, jak vypadá Dártík s jezdcem na hřbetě. Viděli tedy tři sta metrů tam a tři sta metrů zpátky, aniž by se směrová orientace koně jakkoliv změnila. Je s podivem, že i po této zkušenosti mi svěřili dceru do výcviku jezdce. Dártík už dávno jezdí na vyjížďky hlavou napřed. Ale potrápil mě.

Není nad to se teď rozhlédnout a vidět, že vše funguje jak má, roste, bují, množí se, plodí. Cokoliv děláme, už nejsou životně nutné úpravy, ale vylepšení pro radost a potěchu oka.

Jsem za toto naše životní dobrodružství vděčná a podobně naladěné lidi rádi přivítáme v naší zóně bez času – tady nemají dny ani hodiny svá jména a čísla. Mnoho dní prostě proběhne v nejrůznějších tvůrčích činnostech, radostech i strastech, svým vlastním tempem. Když od nás lidé odjíždějí, vzdychají: „A teď zpátky do reality…“. Já mám naopak pocit, že realitu znovuobjevujeme tady a svět „tam venku“ nám připadá čím dál tím víc postavený na hlavu.

 

Koně krásně zrcadlí povahy lidí. A nejen povahu, ale i nevědomost, nezralost, všechny naše slabůstky. Sleduji to, když pozoruji u koní děti, které se u nás učí jezdit. Vždycky jen zírám, jaký je valach Dártík trpělivý učitel. A jak reaguje jen na slušné a jasné pokyny. Nervozitu (takovou tu netrpělivou) a aroganci neakceptuje.

Když jsem coby „zralá“ třicátnice přišla poprvé ke koním, myslela jsem si, že když jsem porodila dvě děti, už vím vše o tom, jak funguje svět. Po několika týdnech pravidelné docházky na jízdárnu jsem už rozeznala, kde je holeň, kde má na koni ležet, a byla jsem schopna obklusat jízdárnu v lehkém klusu. Ve cvalu jsem se jakž takž udržela. Ale mé jezdecké sebevědomí náramně narostlo. Vždyť už jsem jezdila na vyjížďky a koně jsem nějak urejdovala na základní jízdárenské cviky! Obrovský žlutý valach Rodrigo byl nejlépe přiježděným koněm na ranči, ale pode mnou se měnil na retardovaného osla, který nerozumí žádné pobídce. Navíc se nechal pobízet do každého kroku, takže jsem po pár mnutách na jízdárně byla sedřená víc než ten kůň. Říkala jsem si, že kdybych Rodriga nosila na hřbetě já, bylo by to snad méně namáhavé.

A tak jsem jednoho dne svou trenérku Veroniku poprosila, zda by tam pro mě neměla ochotnějšího a šikovnějšího koně. Jak já jsem byla pitomá! Veronika se jen usmála a znovu mi zopakovala, že Rodrigo je nejlepší.  Pravda, někdy, když mě sledovala, jak klušu po jízdárně a v každém rohu se snažím nacválat a to marně, rudnu v obličeji  a jsem čím dál vyčerpanější, občas na Rodriga sedla, aby se ujistila, že se nic nezměnilo. Nezměnilo. Rodrigo secvakl paty a jezdil „na myšlenku“. S lehkostí nacválal i ze zastavení.

Musela jsem tedy spolknout hořkou pilulku poznání, že chyba není v koni, ale ve mně. Vždycky si na to vzpomenu, když sleduji děti na jízdárně. Každé je jiné a každé má v sobě jinou dávku pokory a seběvedomí, jiný temperament. Ale poznávám se, když vidím, jak se snaží zacouvat a Dártík při tom nabízí ohnutí krku, překroky do strany apod. Některá dítka sakrují a berou to jako schválnost ze strany koně. Je jim trapně, že se nemohou předvést jako vecí jezdci a kůň tam s nimi tak nemožně tancuje. Ego nás prostě zlobí všechny stejně. Takovému dítku vše vysvětlím, ukážu, že koník je zmatený a že to nedělá schválně. Se svými emocemi se ale každý musí poprat sám. Někomu trvá déle najít v sobě pokoru.

Když pak na Dártíka sedne jezdec, který už pochopil, že kůň Dártova formátu je učitel a ne nějaký naschválníček, Dártík funguje jedna báseň i na nepatrné pobídky. Pak se jezdci po tváři rozlije blažený úsměv a řekne: „Jééé, ten je jemňoučký.“ A vychutnává si každou vteřinu.

Píšu tento příspěvek jednak proto, abych se přiznala ke stejné pýše a hlouposti, které občas komplikují život většině lidí, ale také proto, abych dala jasně najevo, že na našich koních si nikdo léčit ego nebude! Vždycky jsem tu já, abych připomněla, že to jsou nesmírně moudrá, ochotná a trpělivá stvoření a pokud něco nefunguje, chyba je na straně jezdce! Pro děti je to vynikající lekce. Některé přistupují ke koním s jistou arogancí „pánů tvorstva“ a mají tendenci koně peskovat a jednat s nimi jak se svými sluhy. Vždycky mi to přijde stejně nepatřičné, jako kdyby peskovaly svého starého a zkušeného učitele ve škole. A taky je na to upozorním.

Dětem může interakce s koňmi krásně zvednout sebevědomí, ale počítá se to jen v případě, když se kůň dobrovolně podřídí jejich pokynům, protože z nich cítí čisté úmysly, klid, radost ze spolupráce a pokoru. Cokoliv vyvzdorovaného a vyšvihaného bičíkem se u nás nepočítá!

Musím napsat malý chvalozpěv na kosy a kosáčata z webu www.kosimesnadno.cz. Loni jsem si tam objednala krátkou 50 cm dlouhou kosičku a ergonomické kosiště. Nebyla to malá investice a mnozí se divili, jak jsem mohla za kosu dát tolik jako za elektrickou sekačku nižší třídy. Ale moje kosa (co vypadá spíš jak kosí mládě) prokázala nebývalé kvality a je jedinou kosou v Opidu, která opravdu kosí.

Včera jsem s ní vyrazila krotit plevel na tzv. spodní pastvině. Ta nám přebujela a v houští vykvetlých šťovíků a bršlice už pomalu nebyli vidět koně, natož koňské bobky a poztrácené masky proti hmyzu. Řekla jsem si, že posekám jen kousek – rekreačně. Ale jako vždycky, když vezmu do ruky kosu, nevím, kdy přestat. Dostanu se do tranzu a rytmický pohyb mě ukolébá do příjemného meditačního stavu. A tak se tak kývavě sunu po pastvině sem a tam, přemýšlím si, zpívám si. Mám obzvlášť ráda tento spirituál, který mi do rytmu kosení prostě pasuje. Ten pocit, když se stonky trav a plevelů setkají s ostřím dobře naklepané a nabroušené kosy a bez odporu se kácí k zemi, je návykový.

Když se z tranzu proberu, přichází ta těžší část – hrabání a odklízení trávy. Ale přišli dva pomocníci a poadařilo se nám větší část odklidit. A ještě jsme se u toho nasmáli, protože jsme zapěli pro změnu tuto.

 

Jediná slepička plemene zdorbnělá bráhmánka (barva isabela) nám vyseděla svá čtyři první kuřátka. Pro nás je to první přirozený odchov v Opidu. Jsou v bezpečí voliéry a chodíme se dívat, jak se o ně pěkně stará. Rozmnožit slepice přirozeně není jednoduché, pokud nemáte schopnou kvočnu. A tato jediná se osvědčila. Budeme si jí hýčkat…

Včera nás navštívila naše skvělá veterinářka Věrka Vlachová a rovnala Surince záda. Při té příležitosti jsem si opět připomněla, čím vším ta kobylka prošla (týrání, podvýživa) a poslouchala jsem Věrku, jak vypočítává, co všechno má Suri ztuhlé, které obratle jsou posunuté a co všechno jí bolí. Uvědomila jsem si, že by stálo za to připomenout, jak neskutečně tvrdí koně dokáží být a jak potichu dovedou trpět. Ani lidé, kteří se kolem koní pohybují denně, si velmi často nevšimnou nepravidelností v jejich pohybu nebo neochotě k určitým cviků, ohnutím apod. Za tím vším je vždycky bolest. A vzpomeňte si sami na sebe, jak se svět scvrkne na jeden jediný problém, když vás něco bolí. Suri jsem do teď nijak nezatěžovala, protože podle pohybu zadních nohou jsem viděla, že vše není jak má být. Stádo Suri nutí k neustálému pohybu (což je dobře), ale je těžké si představit, že to zvíře už za poslední roky přijalo bolest jako nedílnou součást všech svých dní. Kromě ztuhlých svalů jsme našly tři posunuté obratle a posunuté křížokyčelní spojení (ten „hrbolek na zadku“).

Ne všechno šlo srovnat na první sezení s Dornovou metodou. Podařilo se vrátit dva obratle na místo, uvolnit většinu zatuhlin. Suri spolupracovala nádherně. Přesně vnímala, co se s ní děje a aktivně pomáhala. Za čtrnáct dní ji čeká další terapie a snad se podaří dorovnat i to, co se včera vzpíralo. Při masáži Věrka zkonstatovala, že Suri má záda typická pro koně, kteří byli obsedáni příliš brzy a i když jejich tělo ještě nebylo dostatečně vyvinuté, chtělo se toho po ní přiliš mnoho.

U koní se vůbec hodně věcí dělá buď proto, „že se to tak přeci vždycky dělalo“ a nebo proto, že je to finančně výhodné – např. koně urychlit, naučit ho příliš brzy příliš mnoho, přetížit ho, ale prodat ho nějakému ježdění chtivému člověku za hodně peněz, protože má sportovní výkonnost. To, že Suri  má v deseti letech kondici jak koňská důchodkyně, už se neřeší. Prostě zničený, opotřebovaný kůň, který si některé následky ponese až do smrti, i přes sebelepší péči u nás.

Je potřeba si uvědomit, že koňská záda nejsou od přírody určena k tomu, aby nesla jezdce. Je potřeba ho k tomu pečlivě  a promyšleně připravit vhodnou gymnastikou a posilováním a také počkat, až se kostra a svalstvo dostatečně vyvine.

Další veledůležitá věc je padnoucí kvalitní sedlo a citlivá práce s ohlávkou nebo s uzdečkou (s tím, co má kůň na hlavě během ježdění).

Mnozí naši návštěvníci jsou překvapeni naším jemným a citlivým přístupem ke koním. Něco třeba už okoukali v jezdeckých klubech a vzali to jako normu. A u nás najednou vidí ohleduplnost, úctu ke koni, neustálou starost o to, zda není koni způsobeno zybtečné nepohodlí nebo bolest. Spoustu věcí si děláme „po svém“ – např. pokud možno nenasedáme na koně ze země, ale ze stoličky – šetříme mu záda a neničíme sedla. Pokud jako pokyn stačí nepatrné gesto, vystačíme si s ním – není třeba koně plácat, švihat nebo stresovat. Kde je potřeba pochvala, nešetříme s ní. Okamžitě dáváme koni najevo, jakou máme radost ze spolupráce a jak mu to hezky jde. On z našeho hlasu pozná, že se společná práce daří. Pohladíme místo divokého plácání po krku. Přistupujeme k nim s pokorou a s vděkem, že nám věnují svou sílu. Našim koním se kopyta upravují každé čtyři týdny a minimálně jednou ročně nás navštíví koňský zubař pan Plch, který to s koňmi náramně umí.

Mít koně je velký závazek a náročné poslání. Koně dokáží člověku věrně sloužit i přes vytrvalou a silnou bolest. Ale vzali byste si něco takového na svědomí? A přitom stačí ho jen opravdu soustředěně vnímat a vaše vlastní intuice vám řekne, zda se jedná o spokojené zvíře nebo koně s obrovským trápením. A mnoho lidí od koní se raději ani soustředěně podívat nechce…