I Opiďátka jezdí na vyjížďky
Koně krásně zrcadlí povahy lidí. A nejen povahu, ale i nevědomost, nezralost, všechny naše slabůstky. Sleduji to, když pozoruji u koní děti, které se u nás učí jezdit. Vždycky jen zírám, jaký je valach Dártík trpělivý učitel. A jak reaguje jen na slušné a jasné pokyny. Nervozitu (takovou tu netrpělivou) a aroganci neakceptuje.
Když jsem coby „zralá“ třicátnice přišla poprvé ke koním, myslela jsem si, že když jsem porodila dvě děti, už vím vše o tom, jak funguje svět. Po několika týdnech pravidelné docházky na jízdárnu jsem už rozeznala, kde je holeň, kde má na koni ležet, a byla jsem schopna obklusat jízdárnu v lehkém klusu. Ve cvalu jsem se jakž takž udržela. Ale mé jezdecké sebevědomí náramně narostlo. Vždyť už jsem jezdila na vyjížďky a koně jsem nějak urejdovala na základní jízdárenské cviky! Obrovský žlutý valach Rodrigo byl nejlépe přiježděným koněm na ranči, ale pode mnou se měnil na retardovaného osla, který nerozumí žádné pobídce. Navíc se nechal pobízet do každého kroku, takže jsem po pár mnutách na jízdárně byla sedřená víc než ten kůň. Říkala jsem si, že kdybych Rodriga nosila na hřbetě já, bylo by to snad méně namáhavé.
A tak jsem jednoho dne svou trenérku Veroniku poprosila, zda by tam pro mě neměla ochotnějšího a šikovnějšího koně. Jak já jsem byla pitomá! Veronika se jen usmála a znovu mi zopakovala, že Rodrigo je nejlepší. Pravda, někdy, když mě sledovala, jak klušu po jízdárně a v každém rohu se snažím nacválat a to marně, rudnu v obličeji a jsem čím dál vyčerpanější, občas na Rodriga sedla, aby se ujistila, že se nic nezměnilo. Nezměnilo. Rodrigo secvakl paty a jezdil „na myšlenku“. S lehkostí nacválal i ze zastavení.
Profesorský sbor má pauzu
Musela jsem tedy spolknout hořkou pilulku poznání, že chyba není v koni, ale ve mně. Vždycky si na to vzpomenu, když sleduji děti na jízdárně. Každé je jiné a každé má v sobě jinou dávku pokory a seběvedomí, jiný temperament. Ale poznávám se, když vidím, jak se snaží zacouvat a Dártík při tom nabízí ohnutí krku, překroky do strany apod. Některá dítka sakrují a berou to jako schválnost ze strany koně. Je jim trapně, že se nemohou předvést jako vecí jezdci a kůň tam s nimi tak nemožně tancuje. Ego nás prostě zlobí všechny stejně. Takovému dítku vše vysvětlím, ukážu, že koník je zmatený a že to nedělá schválně. Se svými emocemi se ale každý musí poprat sám. Někomu trvá déle najít v sobě pokoru.
Když pak na Dártíka sedne jezdec, který už pochopil, že kůň Dártova formátu je učitel a ne nějaký naschválníček, Dártík funguje jedna báseň i na nepatrné pobídky. Pak se jezdci po tváři rozlije blažený úsměv a řekne: „Jééé, ten je jemňoučký.“ A vychutnává si každou vteřinu.
Píšu tento příspěvek jednak proto, abych se přiznala ke stejné pýše a hlouposti, které občas komplikují život většině lidí, ale také proto, abych dala jasně najevo, že na našich koních si nikdo léčit ego nebude! Vždycky jsem tu já, abych připomněla, že to jsou nesmírně moudrá, ochotná a trpělivá stvoření a pokud něco nefunguje, chyba je na straně jezdce! Pro děti je to vynikající lekce. Některé přistupují ke koním s jistou arogancí „pánů tvorstva“ a mají tendenci koně peskovat a jednat s nimi jak se svými sluhy. Vždycky mi to přijde stejně nepatřičné, jako kdyby peskovaly svého starého a zkušeného učitele ve škole. A taky je na to upozorním.
Dětem může interakce s koňmi krásně zvednout sebevědomí, ale počítá se to jen v případě, když se kůň dobrovolně podřídí jejich pokynům, protože z nich cítí čisté úmysly, klid, radost ze spolupráce a pokoru. Cokoliv vyvzdorovaného a vyšvihaného bičíkem se u nás nepočítá!
Napsat komentář