Koupele v kozím mléce? Žádný problém!

„Mami, proč voníš jako koza?“ zeptal se mě právě Jiříček. Protože jsem se po půl hodině vynořila z kozího chlívku propocená jak maratonská běžkyně a vítězoslavně jsem třímala kastrůlek s litrem mléka. Ano, do našeho vživota vtrhly kozy. Respektive lehkomyslně jsme si je do něj pozvali.

U srdce nás hřeje, že jsou krásné. Zorka je bílá krasavice s bradkou , velikým měkkým vemínkem a nádojem tři litry lahodného mléka denně. Navíc při dojení stojí jako přibitá. Prostě koza snů pro naprostého začátečníka. Umí se krásně postavit na zadní nožky a okusovat větvičky vysoko, vysokánsko.

Zorka a Bára

Barča je hnědá antilopa. Velice mlsné a přítulné stvoření, dokud jí nesáhnete na vemeno. To dokáže vystartovat a strhne k zemi i dobře rostlého chlapa, když to nečeká. S Barčou si dáváme každý večer dámský wrestling. Myslím, že John Cena by už ode mě mohl odkoukat pár triků. Naše typická pozice při dojení je, že jednou rukou držím Barču za řetízek kolem krku – jemně, abych ji neškrtila, nohy mám široce rozkročené a hlavou se opírám koze o boky, aby mi neuskočila ke kastrůlku. Z druhé strany ji jistí koza Zora, která nechápavě hledí na kolegyni, proč s tím jako nadělá tolik cavyků. Pak přijde kaskadérský kousek trefování se mlékem ze struku do kastrůlku stojícího více než půl metru od kozy. Toto cvičení, po kterém se vypotácím z kozího domku v pravoúhlém předklonu a záda narovnávám celou cestu k brance výběhu, provozujeme každý večer. Měli jsme zpočátku hrdinnou tendenci Barču rozdojit na dvě dojení denně, ale jednou mi ten zápas bohatě stačí.

Kozenky májí půvabné čumáčky, které jako by se neustále usmívaly. Usmívaly se i když sledovaly, jak důmyslný elektrický ohradník jsem pro ně připravila. Propluly jím do dvaceti vteřin. Přitom náš ohradník je dimenzovaný na hektary a hektary pastvin a bije momentálně jen do kozího výběhu. Dává tedy pěkné šlupky. Chlapi z Opida tedy nelenili a víkend strávili taháním prken a kůlů a stavěním bytelné druhé ohrady kolem ohradníku. Je pravda, že sám hospodář u toho něco brblal o tom, že takhle to přeci nebylo v plánu.

Výběh byl znovu slavnostně uveden do provozu. Zorka se rozhlédla, zkušeným okem poznala, kde je nejnižší místo, a proskočila mezi dvěma elektrickými páskami, přeskočila prkno a vyrazila směrem k blumám a slivoním.

Jali jsme se tedy zvyšovat ohradu další řadou prken. Hospodář parafrázoval velikána Járu Cimrmana a prohlásil, že už tu ohradu stavíme sedmý rok a že už to přestává být vtipné… Opravdu nám ty tři dny v tu chvíli jako sedm let připadaly.

Nyní jsou kozenky tam, kam patří. Uvidíme, jak dlouho jim to vydrží. A my v těch klidných chvilkách mezi jejich eskapádam pijeme „kozakao“, smažíme „kozačinky“ a vymýšlíme další pokrmy, kam můžeme naši novou, vzácnou tekutinu přidat. Zatím je mléka přebytek, než začneme dělat sýry.

Abych děvčatům nekřivdila a nedělala z nich poťouchlá stvoření, musím přiznat, že chvilky se Zorkou, kdy mléko krásně cinká o nádobu a voní a kozenka  přežvykuje, mi připadají krásně poklidné a takové „ženské“. Vůně kozího mléka mi připomíná vůni mateřského mléka z pusinek mých dětí, když jsem je uspané kojením políbila na dobrou noc. Jako máma si umím představit, jak kozu ve vemínku mléko tlačí a tak si u té bohulibé činnosti popovídáme o těchto a podobných ženských záležitostech a když je vemínko prázdné, rozloučíme se a popřejeme si dobrý den nebo dobrou noc.

A třeba se někdy dočkám a do klubu se přidá i Bára a přijde na to, že v klidu postát je konec konců příjemnější, než poskakovat tam a zpět a dovedně mi lámat prsty pod řetízkem na krku.