Před pár dny jsem vzala na vyjížďku moc milý manželský pár. Dostali vyjížďku darem. Seznámili jsme se, řekli mi, že na koni seděli čtyřikrát v životě (v to počítáno i dětské povození před pětačtyřiceti lety). Byli překvapeni, že jsem nachystala koně i s vodiči. Mysleli, že všichni sedneme na koně a vyrazíme do terénu. Vyjížďku si nakonec užili i bez otěží. Toto nedorozumění mě ale inspirovalo k tomuto článku.
Kdo naše koně zná, ví, že jsou zvyklí na jemné pobídky a maximálně se snažíme o jejich komfort a potěšení z aktivit s člověkem. Pokud na ně posadím začátečníka, dám mu do ruky otěže a vyšlu ho do terénu, aniž bychom společně nejprve popracovali na jízdárně, zklidnili ruce a vybalancovali sed, jdu naproti těmto událostem:
1) Koník, kterému vadí tvrdá ruka jezdce, který mu takzvaně „visí v otěžích“, bude pohazovat hlavou, bude se snažit vyhnut nepříjemnému tlaku. Minimálně bude nepříjemný a naštvaný, v horším případě bude zrychlovat a snažit se mít nepříjemnou vyjížďku rychle za sebou. Někteří koně by i mohli začít hledat cesty, jak se nepohodlného pasažéra zbavit. (Nemyslím, že ti naši, ale jsou to zvířata, ne stroje. Takže kdo ví…)
2) Koník zvyklý na jemné pobídky holení bude pod jezdcem, který se ho křečovitě drží nohama, naklusávat nebo i nacválávat a to ve chvíli, kdy si to jezdec nepřeje. Nedělá to proto, že by chtěl být rebel, ale proto, že je zvyklý na holeně reagovat a přimáčknuté nohy mu říkají: „Zrychli, zrychli, zrychli…“.
Pokud tedy odmítnu nechat vás si koně samostatně vést na vyjížďce, protože o vás nic nevím a nikdy jsem vás v sedle neviděla, není to proto, že bych vám chtěla upírat vítr ve vlasech a extázi na hřbetě koně. Je to z úcty k vám, obavy o vaše bezpečí a z lásky k naším koním.
Vyjížďku, kdy vám koně někdo vede, si můžete krásně užít, procítit si koně pod sebou, vnímat, jak vás jeho hřbet hřeje a ještě se rozhlížet po lese. I dlouholetý koňák může být překvapen tím, jak moc vnímá koně, když ho někdo vede a místo sedla má jezdeckou dečku (tzv. pad) nebo voltižní madla a deku. Už se nám to nejednou stalo, že takový jezdec pak byl sám překvapen svými pocity z takové vyjížďky.
Dovolím si být ještě radikálnější a podívat se na problém z druhé strany. Pokud jste začátečník a plni nadšení nastoupíte na nejbližší ranč nebo jízdárnu a tam vám dají do ruky otěže nastrojeného koně a řeknou: „Tady ho máte, vemte ho ven nebo na jízdárnu. Je hodný.“, a přitom vás vidí prvně v životě, poděkujte, otočte se na podpatku a jděte domů. Tedy pokud koně máte opravdu rádi, vážíte si jich a chcete jezdit v souladu se svým svědomím. To samé platí i pro vyjížďku „ve špalíru“, kde se koně drží jeden za druhým s následují toho prvního. Je tu sice větší šance, že vás kůň v pořádku doveze domů, ale o nějakém souznění s koněm a pocitu, že ho máte pod kontrolou, nebude řeč.
Kdo svoje koně miluje, bude nejen pracovat sám na sobě, aby jim na hřbetě nevadil a nezpůsoboval nepříjemné pocity v hubě, ale bude i pečlivě vybírat, co na jejich hřbetě dovolí ostatním.
Ohleduplnost nám koně vrací klidem a důvěrou.
Napsat komentář