Naši koně

Naši koně pro nás nejsou kusem dobytka, ale přátelé, partneři, učitelé. Každého z nich jsme přijali do rodiny a doufáme, že bude její součástí až do konce. Díky Zuzce Prokopové a Pavlíně Štyndlové z farmy Kozodoj, jsme se naučili komunikovat s nimi tak, aby se rozvinulo mezidruhové přátelství a partnerství. Za to, že  nim přistupujeme s respektem a dbáme na jejich fyzickou a psychickou pohodu, dávají nám na oplátku svou sílu, krásu a spolehlivost. Kdo nezažil, jaké to je, toulat se s koněm po lesích, klidně a radostně, jako jedno tělo a jedna duše, netuší, jak obohacující může být partnerství člověka a koně.

Všechny naše koně jezdíme na provazových ohlávkách nebo bezudidlových uzdečkách. Nezavrhujeme udidlo jako takové, ale na běžnou práci a drezurní přiježďování, nám bezudidlová komunikace bohatě stačí. Koně jsou tak citliví a vnímaví ke všem signálům, že není potřeba riskovat jakékoliv nepohodlí v koňské hubě. Zaznamenala jsem, že pro mnohé jezdce je udidlo „brzdou“, se kterou se cítí v terénu bezpečně. Pro nás je zdrojem bezpečí kůň, který nás respektuje a důvěřuje nám.

Jediným valachem v Opidu je Dartaňan (ano, takto se skutečně píše). Desetiletý valach českého teplokrevníka. Mohutný, silný, skvělý skokan, trpělivý učitel a velkorysý tvor. Prošli jsme si za společných několik let od mého strachu a neohrabanosti začátečníka až ke sdílenému klidu a důvěře. Dártík je doslova muž – sportovec na vrcholu svých sil. Dobře vypadá, kobylkám se líbí a i panička je z něj celá na měkko. On to ví a podobně jako každý chlap, který ví, že na něj ženské letí, toho občas malinko zneužije. Občas vyžene kobylky z přístřešku a občas se dohaduje s paničkou, kam se na rozcestí zatočí. Ale není to žádný hejsek. Jeho jednání je vždy na úrovni. Nikdy není k lidem hrubý a stejně tak nesnáší hrubé jednání. Funguje na něj klid a trpělivost a v gentlemanském duchu s ním jde dohodnout vše.

Trpělivě vozí začátečníky na jízdárně, děti do lesa a nebo zdatnější jezdce na dlouhé vyjížďky rozmanitým a těžkým lesním terénem. Je v něm obrovská zásobárna energie a síly. S chutí se rozběhne a vychutná si endorfiny v krvi způsobené pohybem a větrem v hřívě. Ovšem vždy ochotně zastaví, jakmile si to jezdec přeje.

Dártík je prostě osobnost.

Od roku 2014 nás provází velice zvláštní koňská dáma – Eshretli. Jedná se o kobylku exotického plemene Achal-teke – vytrvalců původem z Turkmenistánu. Eshlinka má modré oči a vzácnou barvu cremello – tzn. malinko do žluta, s metalickým leskem v létě. Eshlinky barva ji předurčuje k větší citlivosti na sluníčko a proto tráví léto v síťované dece, masce proti hmyzu a pod nánosy opalovacího krému. Zvýšenou péči, kterou potřebuje, mnohonásobně vrací. O achaltekincích se říká, že jde o koně s povahou psa. Upnou se na svého člověka a věnují mu naprostou oddanost. Eshlinka je od přírody vzrušivějšího temperamentu – laicky řešeno „hodně věci řeší“. Na druhou stranu ovšem prokazuje obrovskou odvahu, když všechny své stresy překoná, jen aby se zavděčila, posloužila, pomohla. Achaltekince velice stresuje změna majitele. Eshly si těch změn užila svého času víc než dost a začátky s ní byly velice pomalé a opatrné. Trvalo půl roku, než mi dala svou důvěru. Teď v ní mám ale naprosto spolehlivou parťačku do každé situace. Na vyjížďkách s více koňmi za námi běhá i na volno a ráda ji beru s sebou do lesa běhat. Jogging a procházky s koňmi na vodítku jsou naše oblíbené aktivity.

 

 

Další koňskou dámou a přenádhernou bytostí je starokladrubská bělka Espica. Láskyplně jí přezdíváme „obryně Stáňa“. Až když jsme ji přivezli domů, došlo mi, jak velikou kobylu jsem si koupila. V inzerátu mě uhranul její vznešený klabonos (vyboulená linie hlavy) a krásných 650 kg ušlechtilého koňského těla. Ač jsem sama drobná, přitahují mě koně jak almara.

Espica velice příjemně překvapila svou ochotou ke spolupráci a snadnou ovladatelností. Je to chodivý kůň, který na vyjížďce nasadí rychlé tempo a cítíte, že tím svižným krokem by vás donesla třeba o 50 km dál a ani by to nezaznamenala. Reaguje na jemné pobídky a na jízdu bez udidla přešla zcela přirozeně a působí spokojeně.

Na jejím hřbetě si v přírodě užíváte příjemný rozhled a přkvapeně zjistíte, jak pohodlný a jemný může být kůň Espicy rozměrů. Každá chvilka s ní je jedinečný zážitek.

 

Klisna Surikaty se k nám dostala zajímavým řízením osudu.  V den, kdy jsem dospěla k úvaze, že na našich pastvinách by mohl najít místo nějaký starý nebo handicapovaný koník, se ke mě dostala informace o klisně, která nutně hledá domov a bydlí jen pár kilometrů od nás. Seznámení se Surinkou bylo rychlé a příjemné a o  pět dní později jsem si pro ni šla a „po kopytě“ dovedla až k nám. Zvláštní pocit putovat s koněm přes louky a lesy a vědět, že od tohoto okamžiku jste noví partneři a rodí se nové přátelství. Suri je ryzka a navíc polokrevná (tzn. má mnoho plnokrevných – dostihových předků). Pro mnoho koňáků by to byla kombinace, která by je zaručeně odradila od takového zvířete. Ryzáci bývají tvrdohlaví a veskrze komplikovaní. Suri projevila ale velikou ochotu komunikovat slušně a velice pozorně. Cestu zvládla jako bychom se znaly od jakživa. Suri má za sebou krušné roky, kdy byla týraná, byla zanedbána veterinární i kopytářská péče a byla silně podvyživená. Nyní má již slušný pupíček, ale svaly chybí. Momentálně budujeme muskulaturu dlouhými procházkami po lese, šplháním do kopečků, klusovými úseky – to vše na ruce. Dokud se záda nenasvalí, není ještě připravena být jezdeckým koněm. I když má mnohé vzhledové nedokonalosti, vidíme v ní silnou kobylku, která leccos překonala a která bude jednou zase krásná.

 

Od léta 2017 je členem našeho týmu valášek Effes Duke, neboli Efík a u nás Elfík. Potřebovala jsem šikovného, flegmatického koně pod naše návštěvníky – začátečníky a děti. Hlavně na krokové procházky. To přesně Elfík splňuje. Má zkostnatělé chrupavky na předních nohou (při stavu jeho kopyt se není čemu divit) a má tudíž nepravidelné chody. Na jízdárenskou práci na kruhu to opravdu není. Ale vezměte ho do přírody a máte pod sebou „lokomotivu“. Asociace, která se mi ve spojitosti s Elfíkem stále vrací, je aktivní důchodce – turista, který zdolává desítky kilometrů denně pomocí hůlek na nordic walking. To je přesně Elfík. Vyjdeme z brány, nasadí tempo rychlé a rytmické chůze, funí si do kroku a jde. Je jedno, jestli má v cestě kopec, klády, bahno, vodu… Prostě jde.Takový kůň je na toulky přírodou radost. Žádné pobízení, přemlouvání, dohadování na rozcestí. Vyslechne si instrukce ohledně směru a pak už jezdec jen sleduje, jak kolem ubíhá krajina. Miluje drbání v uších a během víkendových kurzů si užíval všechnu tu pozornost, hlazení a mazlení. Dostal přezdívku „Pan Čokoláda“ pro svou krásnou barvu hořké čokolády. V zimní srsti se z něj stal regulérní vraník. Někdy má Elfík povahu jako malý tank. Zrovna několik dní nazpět protrhl pásky ohradníku a celé stádo zavedl na sousedovu šťavnatou trávu. Rozhodně to není kůň z nejjemnějších a nejpozornějších, ovšem srdce má obrovské -svým přímočarým a prostým způsobem.